Vítejte v blázinci - naše kolektivní psychóza (kapitola druhá)

Materialismus jako sebevražda

Vždycky mě fascinuje, jak jsem schopen udržovat v hlavě dva (nebo ještě víc) protichůdné názory, aniž bych si uvědomoval, že představují zcela opačné postoje. Tím se samozřejmě stávají nelogickými a neudržitelnými. Ve chvílích podrážděnosti pak důkladná introspekce obvykle odhalí, že ego přede mnou vědomě skrývalo kognitivní disonanci, která v mojí mysli vytvářela zmatek. Znakem této disonance je vždy emocionální bolest nebo trauma, které v tu chvíli pociťuju. Někdy zažívám něco jako vnitřní boj, občas mě na moment zachvátí panika. Pane jo! Kde se to ve mně bere?

Jak to, že kdykoli narazím na nějaký skrytý kognitivní rozpor nebo nesoulad, tak v tom má prsty moje ego? Jako kdyby ve mně zuřil neustálý konflikt mezi nevědomím, které je vševidoucí a vševědoucí, egem, které řídí většinu našich denních povinností, a vědomím, které v těchto dnech zrovna dvakrát uvědomělé není.

Proč přede mnou ego pořád ukrývá vše, co vyhodnotí jako nebezpečné – co může a nemusí být skutečně škodlivé? Nechci snad znát pravdu a uvědomovat si, co se kolem mě děje? Když se takové konflikty snažím rozebrat, často zjišťuju, že některé z těchto disonancí jsou zcela bezvýznamné, skoro jako milosrdné lži. Ale ego neschovává konflikt na jedno místo jako neporušenou samostatnou jednotku. Rozptýlí je na všechny strany, protože každý jeden kousek hraje roli hned v několika podvodech a polopravdách, skoro jako kdyby nějaký inteligentní operační systém uchovával vzácné zásoby a místo na harddisku. Akorát v tomhle případě tenhle inteligentní operační systém alias ego zamýšlí s pomocí výmluv nebo naprostých lží vytvářet sebeklam.

Vypadá to, jako kdyby ego jednalo zcela v rozporu se zdravým rozumem, což, jak jistě uznáte, není nejlepší vizitka někoho, kdo 24 hodin denně 7 dní v týdnu spravuje naše záležitosti. Tenhle hlavolam mě přinutil se na celou věc podívat blíž, dodnes o ní byly popsány celé stohy. Jedna zajímavá teorie říká, že ego z jeho původně záložní pozice krizového manažera katapultovala do popředí nějaká katastrofická událost, kterou tisíce let nazpět prožili naši předkové. Julian Jaynes na toto téma v roce 1976 publikoval myšlenky, které dnes konečně získávají zaslouženou pozornost především proto, že vědecké pokusy se zobrazováním funkcí mozku během plnění různých úkonů potvrdily mnohé z Jaynesových domněnek.

Není v možnostech tohoto článku zabývat se všemi možnými důvody této změny chování ega. Zdá se ale, že pozemský biologický systém musel utrpět značné škody, protože my (naše ego) s přírodou nespolupracujeme. Jak už jsem řekl, naše šílenství zjevně nesvědčí našim základním evolučním potřebám, přestože řada lidí by lidskou aktivitu obhajovala jako přirozenou a normální. Ironické a zároveň šílené je, že ačkoli jsme sami sebe přesvědčili o vlastní normalitě, naše jednání se dá považovat za zcela sebedestruktivní. Mnozí se proto domnívají, že náš materialismus přímo souvisí s naší egoickou myslí.

Často mě napadalo, jestli to nakonec není obráceně; tedy že určité lidské kultury se posledních tři až čtyři tisíce let stávaly víc a víc nemocnými, tím jak postupně rostl jejich důraz na materialismus a sebestředný způsob života. Pro potřeby této diskuse předpokládejme, že materialismus je pro člověka na každý pád nezdravý z celé řady důvodů. Pokud ano, pak by ego vidělo tuto materialistickou “nemoc” jako nepřetržitý stav nouze, který by po egu vyžadoval, aby zůstávalo v řídící pozici a tím, že by před námi ukrývalo naše nejdestruktivnější tendence, se snažilo “zachránit” nás a naše vědomí a tělo před sebou samými.

To by se podobalo situaci, kdy se náš imunitní systém aktivuje, aby chránil tělo před toxiny, které do něj ať už náhodou nebo úmyslně vpravíme. Imunitní systém (ego) brání sám sebe tím, že chrání svého hostitele, tedy nás. Bez těla hostitele přestává imunitní systém (ego) existovat a plnit svoji funkci, takže nás ochraňuje před všemi útoky včetně těch sebevražedných, které na sobě jako jednotlivci i společnost pácháme. (Toto přirovnání je myslím velmi výstižné vzhledem k tomu, že drtivá většina tzv. civilizačních chorob je ve své podstatě autoimunitní. Dává tedy smysl, že pokud se dostatečně dlouho obracíme sami proti sobě na duševní úrovni a naším chováním, tento princip se poté začne manifestovat i v našem fyzickém těle. – pozn. překl.) Téměř stejně fungují např. sondy na Marsu, jejichž počítače mají pro případy nouze připraveny nejrůznější bezpečnostní systémy. Když už nic, alespoň z boje utéct a nepříteli se postavit jindy, a to i v případě, že tím nepřítelem jsme my sami.

Imunitní systém neprovádí hodnotové a morální soudy krizové situace nebo svého hostitele a nedělá to ani naše ego. Ani bychom nechtěli, aby náš záložní pohotovostní systém takové soudy dělal a vyhodnocoval, zda zakročit či ne, protože by se mohl rozhodnout špatně. Když jeho jediným smyslem je držet systém (nás) při životě, na ničem jiném v případě ohrožení nezáleží. Možná, že ego před námi naši šílenost skrývá, aby nás na co nejdelší dobu uchránilo před naší vlastní nepříčetností?

Morální nátlak ega

A co je zajímavé, z jiného úhlu pohledu by tohle skutečně mohl být případ kladné zpětné vazby, která se strašlivým způsobem zacyklila a zvrhla. Možná za tím bylo nějaké starodávné trauma, které plně zaktivovalo našeho do té doby vyčkávajícího krizového manažera. Ale tím, že je ego neustále u kormidla místo v podpalubí, nás dlouhodobě vnitřně ničí a deformuje a k našemu ovládnutí využívá extrémně necitlivé, nevyvážené prostředky (především strach). Musíme si také pamatovat, že naše ego vidí samo sebe jako samostatnou bytost a ne nutně jako “nás”.

Jak se ego snaží uklidit nebo ovládnout ten nepořádek, který svojí vlastní neustálou přítomností způsobilo, tak možná za účelem odvrátit pozornost od tohoto chaosu přeměnilo naši přirozenou tendenci uchovávat zásoby na horší časy v materialistickou posedlost. Kapitán vždy zajistí, aby měla posádka za rozbouřených časů neustále něco na práci. Uvědomte si, že ego není vázáno racionálním logickým myšlením, pouze touhou přežít, a aby toho dosáhlo, používá na hostitele obdobu morálního nátlaku. Většinou jde o strach, který se může projevovat jako chamtivost, chtíč, obžerství a další nepříliš zřetelné emoce založené na strachu. Mám tím v podstatě na mysli 7 smrtelných hříchů.

To by mohlo vysvětlovat náš šílený úprk k materialismu, který ego podporuje, aby odvedlo naši pozornost od škod, které za dobu svého ustavičného nepovedeného vládnutí způsobilo. Podle mého je naše šílenství způsobeno částečně egem, které se vymklo kontrole, a částečně tím, že jsme se úplně odchýlili od našeho středu, naší niterné podstaty, která po tisíce let žila v harmonii s přírodou. Tyto dvě příčiny se vzájemně nevylučují a vlastně do sebe docela dobře zapadají.

Příkladem takové snahy odvést pozornost je například způsob, jakým se snažíme za pomoci zvuků, hudby a pohybujících se předmětů rozptýlit plačící dítě a nechat jej zapomenout na jeho neklid nebo trauma. Vybavte si všechny ty zářivé hračky, kterými se snažíte utišit vaši ratolest, když zrovna hlasitě dává najevo svoji nespokojenost. Tohle nutkání je zcela jistě přítomné v každém z nás, i když zrovna nemáme děti. Sedněte si v letadle za plačící dítě a kromě tělesného ublížení na zdraví a výskoku z letadla vyzkoušíte všechno, jen abyste ho uklidnili.

Nicméně abychom se mohli vyrovnat s naším současným stavem, musíme nejprve vysvětlit, nebo alespoň pochopit, lidskou sebevražednou posedlost materialismem a naši závislost na něm. Jakkoli je v tomto ohledu veřejné mínění rozděleno, podle mě dnešní člověk zcela jistě s přírodou nekoexistuje. To je v rozporu s chováním téměř každého živočišného a rostlinného druhu na této planetě. Snad jen kromě těch, kteří vyhynuli, což je směr, kterým jsme se, jak se zdá, sami vydali.

Vždycky jsem měl odpor k populárnímu vnímání konceptu evoluce jako zákona džungle, ve kterém silnější vítězí. Když se pozorně podíváme, zjistíme, že Matka Příroda nechává přežít ty, kteří se dokáží nejlépe přizpůsobit a hodí se k přírodě jako celku. To je také naše šance, jak si zajistit dlouhodobé přežití. Falešná představa člověka, že pouze technologie jej dokáže před sebou samým zachránit, je nejlepší způsob, jak doložit jeho šílenství. Příroda je podle mého názoru ultimátní kooperativní snahou o zdokonalení celku – dokonale rovnostářským státem. Pasáže z Bible, nabádající nás k ovládnutí celé Země včetně všeho, co na ní žije, se zdají být racionalizacemi porušení posvátné smlouvy, kterou je každý obyvatel planety vázán.

Vraťme se teď k původní myšlence, že ego by nás mělo chránit před materialismem. Protože ego je krizovým manažerem hostitelova vědomí a těla, dávalo by smysl, aby tento nepřirozený materialismus vnímalo jako hrozbu jak pro sebe, tak pro vědomí a tělo hostitele. Jelikož má ego momentálně volné ruce, vypořádává se s touto situací jak nejlépe umí, tedy jedinými prostředky, které má k dispozici: strach, sebeklam a lež. Lidstvo existuje po desítky tisíc let, takže z pohledu ega se musí tohle krátké období šílenosti (posledních několik tisíc let) prostě přetrpět, dokud opět nezavládne kolektivní příčetnost. Možná nás ego opravdu ochraňuje před sebou samými do doby, než se polepšíme.

Domorodé kultury téměř na všech kontinenech byly jen zřídka tak materialistické jako Evropané a Američané, přestože disponovaly stejnou, ne-li větší inteligencí. A alespoň v případě severo a jihoamerických domorodých kultur i rovnakou dostupností přírodních zdrojů. K čemu tedy došlo? Proč se evropské kmeny odchýlily od stovek podobných kultur roztroušených tisíce let zpátky po celém světě a vyměnily přirozenější a homeopatický vztah se Zemí za sebestředně narcistický, materialistický přístup, který posléze zničil (a stále ničí) všechny kultury, které s námi měly tu čest? 

Vzhledem k tomu, že všechny ostatní kultury měly stejnou příležitost se takto odtrhnout, a většinou to neudělaly, co přeletělo přes nos právě Evropanům? Proč byli postiženi tímto šílenstvím? Z tohoto hlediska může být naše materialistická kultura skutečně mentální/duchovní chorobou nebo poruchou, jak naznačuji, když nás nazývám šílenými. Domorodí američtí Indiáni (abychom zmínili alespoň jednu původní kulturu) se vyjadřují v tom samém duchu a nazývají to nemocí bílého muže. Uvědomte si, že povinností šamana bylo učit své lidi, jak zvládat ego a udržovat ho na zadním sedadle kánoe. Co se pokazilo právě v Evropě a proč právě tam? Vypadá to, že tento materialismus se v Evropě začal doopravdy rozkládat poté, co pro ni skončila doba temna.

Přestože celý svět byl také ponořen do této doby temna, ostatní kultury jí nebyly postiženy tolik jako Evropané. Muslimský Střední Východ, Čína a Japonsko na Dálném Východě; dokonce ani Afrika a obě Ameriky netrpěly tolik jako Evropa. Tyto regiony vyšly z temného středověku víceméně netknuté. Bylo to v této době, kdy ego virus konečně infiltroval lidskou mysl a převzal nad ní vládu? Kéž bychom si mohli udělat výlet časem do minulosti. Mám podezření, že bychom pak naše (vítězné) dějepisné knihy museli přepracovat.

Já nic, já muzikant

Bez ohledu na důvody našeho šílenství, nejvetší a nejdestruktivnější lží ze všech je ta o těch/oni/nich zločincích a sobě/nás nevinných obětech. Nedokážeme vidět, natož pochopit, že žití v našich skrytých lžích, sebeklamech a iluzích je tím, co nás dohání k šílenství. Nevidíme ani, jak je proto naše představa o “nich” a “nás” klamná. My všichni jsme součástí živého dýchajícího ekonomického a sociálního systému, a přestože na pohled se od sebe lišíme, jsme na sobě vzájemně závislí.

Protože téměř všechny naše intelektuální, kulturní a náboženské orientační body, které nám mají ukazovat, že jsme příčetní, byly vytvořeny naší šíleností, aby dál přiživovaly a sebepotvrzovaly naši šílenost, jak jim můžeme věřit? Mám dojem, že už jen z tohohle bychom se rychle zbláznili, kdyby nebylo naší vnitřní síly, kterou všichni vládneme - schopnosti rozpoznat v našem nejhlubším nitru “pravdu” a pochopit ji.

Mám na mysli šestý smysl, náš instinkt, ten přirozený, vrozený impuls a sklon, který do určité míry neodmyslitelně patří ke každému z nás. A my byli naučeni jej ignorovat, nebo dokonce odmítat ve prospěch “vyšší” autority, technologii v podobě dálkově ovládaných televizí, dálkově ovládaných střel, centrální klimatizace a centralizované vlády. To není anti-technologický, nýbrž pro-lidský výrok.

Technologie sama o sobě není dobrá nebo špatná; mám problém až s tím, jakým způsobem je aplikována a s lidmi, kteří ji používají. Pokaždé, když dojde na debatu o technologii, si její obhájci neuvědomují, že lidstvo ji používá už po desítky tisíc let. Jakýkoliv nástroj je technologie. Proutěné košíky pro přenos jídla nebo majetku, oheň k vaření a vytápění, pečlivě opracované kameny určené k sekání, mletí nebo zatloukání, tažná zvířata využívaná na polích k orání nebo k dopravě, sítě k chytání ryb, kožešiny používané jako oblečení, oštěpy a šípy a tak dále. Takže tvrzení, že technologie nás zabíjí, je chybné a míjí podstatu věci.

Často mám pocit, že technologie pomáhá zakrývat fakt, že se sami od sebe i od druhých čím dál víc vzdalujeme. K pochopení této věty stačí být jedinkrát svědkem toho, jak si dva lidé, stojící dvacet metrů od sebe, esemeskují. Uvažte, kolik z nás zoufale potřebuje lidský kontakt, a přesto telefonujeme, esemeskujeme, chatujeme a blogujeme, místo abychom vyrazili ven a sešli se se sousedem, vedle kterého poslední čtyři roky žijeme a ani nevíme, jak se jmenuje. Není tohle definice choromyslnosti, našeho kolektivího šílenství? Do oblasti, v níž teď žiju, jsem přesídlil před 12 lety. Poté, co jsem se nastěhoval, jsem obešel své nejbližší sousedy, zaťukal na dveře a představil se. Podle jejich reakcí byste si mysleli, že jsem násilník nabírající dobrovolné oběti.

Co je horší, za těch minulých dvanáct let jsem tento příběh vyprávěl několika stovkám lidí, včetně přátel, rodiny a klientů. A každý z nich potřásl hlavou a souhlasil, že takové jednání je šílené, jako kdyby oni sami nikdy neignorovali své neznámé a bezejmenné sousedy. Známky duševní nemoci projevuje vždycky někdo jiný, ne já. Tohle je naprosté a čiré šílenství; sebestředné narcistické zahledění do sebe sama dosahující sebevražedné úrovně. Tím myslím tu hromadnou koncentraci, ne jednotlivé případy, které lze vždy nějak uspokojivě vysvětlit a pokračovat v zapírání.

Vítejte v blázinci

Jediný způsob, jak v obklopení tímto sebeklamem pokračovat v existenci, je lhát o ní ještě víc, což pouze v nekonečném cyklu nepříčetnosti prohlubuje naše šílenství. Řítíme se po exponenciále směrem do pekla, které jsme si sami vytvořili, poháněni nepříčetností a udržováni sebezapřením. Napřed popíráme, pak popíráme to, co jsme popřeli, a nakonec zapomeneme, že jsme kdy něco popírali. Vítejte v blázinci, ve kterém jsou všichni vítáni a nikdo nemůže odejít, kde každý je zároveň zdravotnickým personálem a trpícím pacientem.

Ačkoli teoreticky je účast v blázinci dobrovolná, v praxi musí být povinná. Nicméně abychom si živili zdání svobody, naše přítomnost je chytře maskována za možnost volby. Docházka musí být povinná, protože jakákoli příčetnost působí uvnitř šílenství jako antibiotikum a požírá všechny ty vzájemně propojené sebeklamy a deziluze, které tvoří základ viru šílenství. Zdravý rozum rychle rozptyluje šílenství tím, že odstřihává nelogická a iracionální vlákna, která dohromady svazují naši vyšinutost. Proto se na věci nikdy nedíváme s odstupem a v širším kontextu a řada věcí proto zůstává nevyřčena a nezodpovězena.

Zdravý rozum představuje pro naše kolektivní šílenství smrtelné nebezpečí a musí být za každých okolností vyříznut a odstraněn. Přinejmenším musí být za jakoukoli cenu potlačen. Nenormální myšlenky nebo činy, definované na škále od 1 do 100 jako cokoli mimo rozsah 45 – 55, jsou rychle umrtveny a smeteny ze superstarovského jeviště života. Seznamte se s mašinerií, kterou prý všichni nesnášíme, ale z níž čerpáme svoje živobytí a podporu. Stali se z nás psychotičtí kanibalové, užírající si z vlastní příčetnosti, aby mohli setrvat v pohodlném šílenství. Ach ta nelidskost toho všeho.

Stačí, když pouze několik lidí žije a chová se příčetně, a už začínají působit jako superantibiotikum, které vyvraždí velké množství šílených rychleji, než dřevěný kolík stihne proniknout do upírova srdce. Šílenství prostě nesnese rozum, logické myšlení nebo soucit, stejně jako je pravda největším nebezpečím pro podvodníky a zloděje. Účinek malého množství rozumných lidí, jednajících proti šílenství, bude projednán v následující kapitole, protože tohle je jeden z klíčů k našemu Útěku z New Yorku.

Mám papíry na duševní zdraví. A vy?

Popírat, že toto kulturní šílenství je naší součástí, popírat, že musí být rozeznáno a poté společně léčeno, je podobné jako tvrdit, že ta otevřená rána na naší ruce není náš problém, protože jsme si o ni neřekli, nezpůsobili ji ani ji nechtěli; tedy za ni zcela jistě nemůžeme být zodpovědní. A tak si jí nevšímáme, zatímco tržná rána postupně začíná hnisat, zapáchat, přecházet v odumírající tkáň a nakonec vést k bolestivé smrti. Protože každý se chová úplně stejně, naše individuální a společné jednání je stádem utvrzováno jako jediný povolený a přijatelný postoj.

Vezeme se na našem spravedlivém rozhořčení, kterým racionalizujeme a ospravedlňujeme naši nečinnost, až do hrobu, a když saháme po bílém světle na konci tunelu, křičíme z plných plic “Vidíte, já vám říkal, že za to nejsem zodpovědný!”. Šílenství! Tohle je šílenství maskované za normálnost. A naprosto pochopitelné, když vezmete v úvahu, že ti šílenci pobíhající okolo se síťkami na motýly, myšleno vy a já, určují pravidla a mají to všechno na povel. Proč bychom měli vystrkovat hlavu z naší ochranné ulity tak dlouho, až bychom o ni přišli. Genialita naší nepříčetnosti je obrazně i doslova dechberoucí.

Když uvažuji o našem (lidském) chování, často používám svůj takzvaný “mimozemský pozorovací test”. Vědci zabývající se chováním zvířat studují živočichy po dlouhá období ve snaze zjistit nejen, o co jim jde, ale také poznat jejich skryté motivy. Jestliže se pokusíme aplikovat ty samé techniky ke zkoumání lidí, jak můžeme sami sebe studovat, když jsme všichni šílení? Pokud přijmeme, že naše chování je z většiny přirozené, a tedy racionální a logické, jak nás může něco, co neuznáváme jako abnormální, znepokojovat? Pokud nepředpokládáme, že nalezneme abnormální chování a všechno, co pozorujeme, je “normální” chování, pak takovým testem téměř všichni projdou.

Obzvlášť “experti” jsou náchylní k pádu do této pasti, protože ten samý systém, který by teď měli kriticky rozebírat, je vychoval, vzdělal a indoktrinoval. Sám jsem takzvaný expert se všemi potřebnými osvědčeními a certifikáty v oblasti osobního finančního plánování a investičního poradenství. Všechny ty obsáhlé kurzy, školení a testy mě naučily jediné: jak rozpoznat, co je konsensuálně považováno za “normální” a jak příliš nevyčuhovat. Posléze jsem byl ostatními finančními experty přijat jako jeden z vyvolených. Až donedávna jsem jimi byl pravidelně zván do klubu na večeři a drink, ale pouze než jsem se odhalil jako kacíř a nevěřící. Ty kubánské doutníky mi budou zatraceně chybět.

Ale všechny ty výpočty a tabulky jsou ohromně přesvědčivé, a pokud je nedokážu přeříkat u zkoušek, neobdržím akreditaci “rozumného” experta na finanční plánování/poradenství. Sem tam si ze svého oficiálně schváleného a akreditovaného duševního zdraví dělám legraci a říkám “Dobrý den, jmenuju se [CD] a zotavuju se z finančního plánování. Už je to 12 let, co jsem naposledy plánoval.” Co jsem čistý a střízlivý, žije se mi líp, a co je zajímavé, lépe se daří i mým klientům, alespoň po finanční stránce.

Všichni experti jsou neodmyslitelně spjati se střetem zájmů. Protože jsou radou starších našeho hnízda oficiálně považováni za “příčetné”, musí také být těmi nejlepšími soudci naší nepříčetnosti, že? “Jo, to zní dobře. Kam mám poslat účet?” Připomíná to epizodu Krajních mezí, ve které je nějaký chudák nucen dokázat, že je mentálně zdravý poté, co byl duševně chorými lidmi diagnostikován jako blázen. Jediným rozumným způsobem, jak zkoumat lidi, je použít jako pozorovatele někoho jiného – proto můj “mimozemský pozorovací test”. Tohle je samozřejmě pro tuto chvíli pouze intelektuální cvičení, jedině že by se dobrovolně přihlásili nějací mimozemšťané, co v lidské podobě tajně žijí mezi námi :-)

Pečlivě se den nebo dva sledujte. Zhrozíte se, jak nesmyslné vaše chování většinou je a jaký byste měli problém jej vysvětlit a odůvodnit někomu jinému než lidské bytosti, natož vašemu partnerovi/partnerce. Přestože věříme, že dny trávíme aktivně zaneprázdněni, ponořeni do myšlenek, úvah a rozhodnutí, je překvapivé, kolik času z našeho bdění prožíváme odpojeni a se zapnutým autopilotem. Právě v těchto chvílích, kdy jsme duchem nepřítomní a zmatení, jsme zranitelní, zbylé špetky rozumu se ztrácí a vládu nad námi přebírá naše naprogramování. Obávám se, že průměrný člověk našeho experimentu radši rychle zanechá, jakmile se tváří v tvář setká se všemi těmi drobnými nesoulady a nesrovnalostmi denního života. Opravdu je mnohem pohodlnější setrvávat ve sladké nevědomosti kolektivního šílenství.

Pohyblivá stupnice našeho šílenství

Mnoho z nás vědělo, že přijde hypoteční krize mnohem dříve než většinová populace a naši prozíravost a informovanost bychom proto měli vzít na vědomí. (Na tomto místo je dobré si opět připomenout, že autor mluví primárně k návštěvníkům ZeroHedge. – pozn. překl.) To ale neznamená, že jsme nějak výrazně chytřejší, bdělejší, nebo že dokážeme lépe vidět jiné “pravdy”. A neomlouvá nás to z naší zodpovědnosti dávat do pořádku společné problémy. Ve skutečnosti nás naše uvědomění zavazuje zodpovědností reagovat jako první. Fakt, že jsme byli první, kdo si všiml hořícího domu, nás neomlouvá z dobrovolných záchranářských prací v případě, že placení hasiči nedorazí. Nemůžeme se s touhle poctou ohánět jako s nějakou několikaletou propustkou z blázince nebo dokonce celou propouštěcí zprávou.

Kolik dalších lží si můžeme skutečně uvědomovat, pokud si neposvítíme na ty prvotní lži uvnitř? Pro mnohé z nás je příliš děsivé podrobně zkoumat, co “víme”, protože potom by také bylo potřeba, abychom jednali. Tohle mi došlo nejen díky rozhovorům s druhými, ale také po vlastní zkušenosti a hluboké sebereflexi. Po několik let jsem si vymýšlel jednu výmluvu za druhou, abych ospravedlnil své nicnedělání, a dokonce se stal samozvaným poslem špatných zpráv, který mezi lidmi jen šíří neklid a paniku.

Jaké to ale bylo představení a určitě také uklidňující balzám na moji neupřímnost. Probouzet lidi z letargie bez toho, aniž bych jim nabízel nějaké konstruktivní a uskutečnitelné únikové plány z místa nehody, znamená krutě je trestat, navíc s křížkem po funuse. Bylo to jako operovat a v polovině zákroku nechat pacienta probrat se z narkózy. Z mnoha důvodů takové chování nemůže být morálně ospravedlnitelné.

Řítím se do autonehody a moje žena spí na sedadle pro spolujezdce. Vzbudím ji, aby se stala svědkem havárie, nebo aby mi pomohla z hrozícího neštěstí vymanévrovat? Jestliže všechno, co můžu nabídnout, je vědomí blížící se katastrofy, můžu ji zrovna tak nechat spát. Nebo se můžu zachovat dospěle, přijmout zodpovědnost a dostat nás z toho sám, když už jsem vzhůru.

Mimochodem, spící davy instinktivně chápou nebezpečí neodmyslitelně spojené s procitnutím uprostřed důležité operace. Také chápou, že velká většina z nás alarmistů ve skutečnosti problému nerozumí a nedokáže nabídnout realizovatelné řešení. Z jejich pohledu to tedy vypadá, že zkrátka pouze chceme, aby si ten pohled na naši kolektivní sebevraždu užíval někdo spolu s námi. Proto jsme těmi, které se snažíme probudit, pravidelně odmítáni. Nezazlívám jim to, protože kdybych si měl vybrat, radši bych taky spal dál. Musíme být řešením a oni se sami proberou, aniž bychom s nimi museli třást. Víc o tom, jak na to, v následujících kapitolách.

Jsme tedy pouze malá skupinka ve velkém stádu šílených, která se k sobě pevně tiskne v teplém koutu blázince? Osobně mám tendenci pro zdůvodnění své nečinnosti dělat z komára velblouda a dokazovat si sám sobě a každému, kdo se zeptá, že jsem zvážil všechny proměnné a nakonec došel k tomu, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Jestli je nějaký závěr vypočítavý, tak tenhle.

Obávám se, že jsme přesvědčeni o našem zdravém rozumu, jen protože vidíme víc těch, co nosí kapuce než těch s klapkami na očích. Myslím, tedy jsem příčetný. Nerad vám všem kazím zábavu, ale někteří z našich vůdců jsou šílení posuzováno jakýmkoli metrem. A přece mnoho z nich jsou velmi dobří nebo dokonce brilantní myslitelé. Měli bychom přijít s novým testem (ne)příčetnosti, protože ten, který používáme, má pár chybek.

Satan bydlí vedle

Ultimátní a nejlákavější formu arogance dávají najevo blázni, zatímco my se oddáváme sebevědomé jistotě našeho zdravého rozumu. Každý, kdo skutečně zavítal do hlubin vážné emocionální nestability, vám potvrdí, že cesta zpět k duševnímu zdraví musí být nepřetržitá a bez delších přestávek. Je to právě během těch oddychových pauz, kdy začínáme sklouzávat zpět a šílenství nás táhne dolů do propasti. Jednoduše řečeno, pro ty, co se vrací z pekelných hlubin, neexistuje nic než hladina nebo utonutí. Vážně pochybuju, že bychom tento proces dokázali rozpoznat, kdyby fungoval obráceně a my se, zrovna jako teď, potápěli.

Řekl bych, že už jsme v útrobách pekla, které tu popisuji jako naše šílenství, a naším věčným trestem je nevědomost o naší vlastní choromyslnosti. Satan je můj soused a já jsem Satanem pro svého souseda. Jsem si jistý, že kdybych měl tu možnost, přesvědčil bych sám sebe, že jsem v nebi, abych ulevil vědomí pekelné bolesti. Jsme příčetní, když víme, že občas dokážeme být nepříčetní, nebo jsme nepříčetní, když víme, že občas dokážeme být nepříčetní? Možná, že mám příliš mnoho času nad takovými věcmi přemýšlet, ale tyto otázky si kladu často. Neprozkoumaný život může zrovna tak být šíleným životem převlečeným za příčetnost.

Jaký je na té pohyblivé stupnici od 1 do 100, kde 1 znamená naprosto příčetný a 100 naprosto šílený, skutečný rozdíl mezi 29 a 39 a mezi 51 a 74? Jen protože jsme v roce 2007 (nebo jakým datem označujeme naše procitnutí) dokázali vidět ekonomické šílenství, neznamená, že jsme teď na stupnici zdravého rozumu pevně připlácnuti na bodech 1, 5 nebo 10. Myslet si, že tomu tak je, pouze potvrzuje moji domněnku, že jsme šílení. Definicí duševního zdraví není, že jsme rozpoznali blížící se ekonomický kolaps. Těm rozumným to bylo jasné vždy, vezmeme-li v úvahu, že založení FEDu v roce 1913 bylo již třetím pokusem této země vytvořit centrální banku. To jsme si nastavili laťku příliš nízko.

Nenaznačuje výrok, že jsme se probrali z šílenství, že jsme někdy v minulosti museli být šílení? Jsme si tak jistí, že teď už jsme plně zdraví? Jak to poznáme? První krokem je si tu otázku položit a upřímně na ni odpovědět, protože osobní neupřímnost vede k neupřímnosti obecné. Zbývá ještě hodně toho vidět a hodně se učit. Teď, když dokážeme vidět něco z toho, co šílení nevidí, možná bychom měli zvážit, jestli laťka není podezřele nízko. Jakkoli nás uspokojuje, že tyhle překážky dokážeme překonat, akorát si lžeme do kapsy, pokud jsou jen pár centimetrů nad zemí. Když si duševně chorá společnost zvolí parametry, podle kterých rozlišuje mezi zdravými a nemocnými, vybere takové parametry, které zahrnují co největší množství nemocných obsažených ve skupině, která je uznána a posvěcena jako zdravá.

Tvrdím, že jediným kritériem pro duševní zdraví je v naší společnosti pouze příslušnost k většině s nejnižším neobvyklým jmenovatelem (Z angl. orig. lowest uncommon denominator, tedy zhruba to, co je většinová společnost ještě ochotná akceptovat jako přijatelně nenormální. – pozn. překl.) jako hranicí, na níž okolo sebe stavíme ploty. Vezmeme-li v úvahu výše popsané problémy s vymezováním naší vlastní příčetnosti, tak tím nejpřesnějším měřítkem šílenství, v které můžeme v rámci našeho blázince doufat, je identifikace těch, kteří se svojí šílenosti přizpůsobili natolik, že už si ji sami neuvědomují. Přijde mi, že nevědomost je sladká a bláznovství je nirvána. Fakt doufám, že se tam podávají piňakolády, protože bych si rád pořádně zapařil.

Zároveň jsem si celkem jistý, že 90% světové populace by po přečtení posledních několika odstavců bylo přesvědčeno o několika věcech. Za prvé, že já jsem ten, kdo je tady šílený a za druhé, co na tom záleží, když s tím nemůžeme nic dělat? Ponecháme-li řešení prvního bodu na mém terapeutovi (na svoje duševní zdraví má papíry, takže mě z hnízda, dokud moje pojišťovna bude platit, nevykopne), pokud by byl druhý bod pravdivý, souhlasil bych. Co na tom záleží? Ale protože nějakých pár obyvatel Země  (včetně rostlin a zvířat) nevypadá, že by si život za současných podmínek zrovna dvakrát užívali, a tento koloběh se, jak se zdá, neustále opakuje, pak ano, záleží na tom a může dojít ke změně. Alespoň taková je moje (dez)iluze.

Každý den vytváříme náš svět na základě společné představy o tom, jak by měl podle nás fungovat. Protože naše představa je tou jedinou realitou, kterou známe, není překvapivé, že naše realita této představě odpovídá. A tak vedle naší reality vzniká dokonalé kolečko důkazu kruhem. Podmínky v blázinci jsou takové, jaké jsou, buď protože je takové chceme, nebo protože si myslíme, že by takové měly být, nebo protože tohle je jejich jediná možná podoba.
Řekl bych, že můžeme změnit cokoli, co dokážeme vnímat a pojmout, protože vnímání je realita. Tvrdit, že nemůžeme nic změnit je jen další symptom našeho kolektivního šílenství. Podívejme se na to blíž, než mě odepíšete jako šílence. Kterým, na základě svého vlastního argumentu, jsem.

Skládky nebezpečného odpadu

Všichni máme vzadu na dvorku společnou skládku nebezpečného odpadu, kterou individuálně a kolektivně hromadíme po celá desetiletí. Zahrabané jsou v ní i naše vlastní odpadky. Ale bavit se o nich nebudeme, protože o čem se nemluví, to neexistuje. Ti, kteří by podle nás měli být za tenhle nepořádek zodpovědní, s tím nic nedělají. A ujišťuji vás, že bez ohledu na lži, které si v podobě nejrůznějších žalob, soudních procesů a úředních obsílek vyprávíme, s tím nebudou nic dělat dál, protože my s tím nic neděláme. Koudele hoří u našich zadků, protože jsme je sami zapálili.

“Oni” (míněno my) stojí na místě a v reálném čase vyjadřují naše šílenství. Nepřestanou, dokud nepřestaneme my, protože následují náš scénář a naše vedení. Je bolestivé si přiznat, že my jsme architekty tohoto blázince, že s tímhle svinčíkem vůbec máme co dočinění. Takže popíráme, pak popíráme to, co jsme popřeli, a nakonec zapomeneme, že jsme kdy něco popírali. Miluju důkazy kruhem, protože dávají takový smysl a šíleným (nám) se naše šílenství zdá být smysluplné a rozumné. Bláznovství je ve své formě a funkci vždy zcela prosté. Jakékoli nedořešené problémy jsou rychle ponechávány osudu, protože šílenství je vytváří za pohybu. Šílenost není otrokem pevné logiky, což ji činí obzvlášť atraktivní a hojně využívanou.

Ponziho horská dráha (Tzv. Ponziho schéma je ekonomický podvod, na jehož vratkém základě údajně funguje i současná globální ekonomika. – pozn. překl.) se sama nezhroutí, jen protože ji o to postopadesáté požádáme. Mimochodem, nezapomeňte žádat slušně, protože si nemůžeme dovolit, aby došlo na sociální nepokoje. V nichž, když se nad tím zamyslíme, bychom bojovali sami proti sobě, protože jsme na sebe naštvaní. (To bylo zábavné psát.) Neskončí to, ani když podřežeme pár oběťních beránků. Vždycky se najdou nějaké další svině připravené si pořádně nacpat břicho poté, co se po jednom přežraném praseti uvolnilo místo u korýtka. Taková jatka uspokojí náš pocit, že s těmi nezvedenými sviněmi je třeba něco udělat, a zároveň nevykolejí konzumní mašinu, která živí naše pohodlné šílenství. Fakt jsme jenom potřebovali trochu upustit páru a ta šunka se slaninou jsou vítaným zpestřením.

Vypadá to, že momentálně dochází k obrovskému boji. Vládnoucí síly se snaží udržovat své popírání (naše popírání) dluhového kolapsu a stupňujících se politických a sociálních konfliktů. Snaží se (Snažíme se) o to nekonečným tisknutím virtuálních peněz, záchrannými balíčky a dalšími záchrannými balíčky, vytvářením státního dluhu a předpokládáním soukromého dluhu. Jejich (naše) snahy vyznívají naprázdno tváří v tvář nevyhnutelnému zhroucení všech sociálních, ekonomických a politických systémů, na nichž závisí falešná realita, kterou se vládnoucí síly (my) snaží zachovat. Tahle bitva se po staletí přelévala sem a tam, ale teď se zdá, že směřuje k největší globální explozi, kterou kdy lidstvo způsobilo. Explozi, kterou mnozí nepřežijí, přesto stále ještě je čas odvrátit loď od úplné katastrofy.

Tyto poměry (nebo pokud přijmete můj argument, zdroj těchto poměrů) se zrcadlí v  lidské rase. Svádíme sami se sebou titánský souboj. Jak jsme se stále víc oddalovali od našeho vnitřního přirozeného duchovního vědomí a autentického života, zapudili jsme naši zodpovědnost žít udržitelným, spravedlivým způsobem a v míru a harmonii se všemi pozemskými obyvateli. Dohnali jsme sami sebe k šílenství a bezprostředně nám hrozí (sebe)vražda našimi vlastními ekonomickými a společenskými kreacemi. V podstatě jsme z jedné strany rovnice ubírali víc než příroda a na druhé straně navyšovali a nyní se začíná ustanovovat rovnováha.

Tohle je víc než záležitost ropy nebo technologií. Tohle je příběh o naší snaze zavrhnout vše, co jsme byli, co jsme a mohli bychom být, v šíleném pokusu vytěžit co nejvíc materiálních požitků z fyzického a duchovního universa, které je ale možné ohýbat jen do určité míry. To není o hledání nových celosvětových zdrojů energie, které by nám mohly zajistit pokračování našeho materialistického stylu života. Popíráme náš pravý vnitřní zdroj síly a moci. Už nějaký ten čas jsme se nechali svádět iluzí, že nemusíme nic dávat a vždy za to něco dostaneme. Jsme dobrovolnými účastníky našeho vlastního bláznovství, a ačkoli o tom víme, dáváme najevo sebezapření tvrzením, že za to může někdo jiný.

Závislost člověka se zdaleka neomezuje pouze na levné energie a technologie. Jsme posedlí povrchní mocí Bohů na úkor všeho ostatního okolo nás, včetně nás samotných. Stejně jako závisláka, který už nebere, aby se dostal do rauše, ale aby prostě odehnal bolest, nás opouští počáteční rozechvění a dávná opojení předloňska mizí v rozmazané paměti. Naší smlouvě s ďáblem, vlastně s námi, brzy vyprší platnost a my rychle sklouzáváme do naprostého šílenství, abychom se vyhnuli poznání, že s démonem jsme se setkali a tím démonem jsme my.

I když čtenář nesouhlasí s tezí, kterou nabízím, je jen málo pochyb o tom, že obrysy, které jsem načrtnul, jsou přesné. Po stále zrychlující se trajektorii zcela jistě směřujeme do análního otvoru. Takže co já s tím udělám? Co vy s tím uděláte? Co my s tím uděláme? Když ne my, tak kdo? Když ne teď, kdy jindy? Toto jsou legitimní otázky, které si musíme položit a zodpovědět je bez ohledu na naše spravedlivé rozhořčení nad neférovostí těžkého břemene. My jsme tím jediným řešením našeho problému.

Opravdu si myslíme, že můžeme udělat úkrok stranou a pozorovat, jak se šílenství samo vyřeší, a nezacákat se u toho od krve a sraček? Nebo ještě hůř, myslíme si, že tohle je problém někoho jiného? Když půjde skutečně do tuhého, nebudeme moct jako nějací mezigalaktičtí turisté utéct na bezpečné místo na jiné planetě, kde bychom se vesele družili s přátelskými domorodci až do chvíle, kdy bude bezpečné se vrátit. Tohle není příčetné myšlení. Jestli je, možná bych na té návštěvě mohl mimozemšťanům prodat nějaké iPhony.

Až doteď jsme se pilně činili, abychom unikli zodpovědnosti. A ten hlavní systém, který jsme zaměstnávali, byl náš intelekt, jehož pomocí identifikujeme povrchové problémy a ukazujeme na viníky. Pomáháme si označeními jako “oni” nebo “jim”, abychom se vyhnuli zjištění, že v téhle probíhající šarádě hrajeme malou, ale důležitou roli. Vypadá to, že místo abychom se postavili výzvě a krizi čelem, poflakujeme se a čekáme, až to celé skončí.

A co je neuvěřitelné, myslíme si, že naše kolektivní šílenství si samo uvědomí marnost svého šílenství a prostě toho nechá. Že slon nepošlape nic pro nás důležitého, zatímco se potácí v obchodě s čínským porcelánem. Skutečně čekáme, až někdo vystoupí z řady, někdo, koho bychom mohli rychle přijmout jako spasitele. Kdo si myslíme, že za nás zatáhne za nouzovou brzdu? Není tohle konečné stadium hledání falešných nadějí a zbožných přání? Jsem si celkem jistý, že příčetnost bude tím posledním, co projevíme, pokud si napřed nepřiznáme svoji vlastní nepříčetnost. Bez okamžitého zákroku pacient zemře a jeho smrt nebude milosrdně rychlá. Kde je ta chvíle prozření, ten bod, ze kterého už není návratu, kdy člověk nemá pochyb o tom, že smrt přijde, pokud se všechno od základu nezmění?

Ne-moc

Nechápejte prosím zásadní otázky, které kladu, jako povšechnou kritiku. Neříkám, že jsem nad věcí a že s tím nemám nic společného. Nepochybně mám na tomto šílenství svůj přiměřený podíl. Nicméně je potřeba, abychom si začali tyto těžké otázky všichni pokládat. Nejsme nevinné oběti a musíme si to uvědomit. Nemělo by nás příliš znepokojovat, že čelíme složitým otázkám, pokud jsme schopni na ně upřímně odpovědět. Zdravá mysl a tělo vždy dokáže přečkat důkladnou sebeanalýzu a z nemoci často vyjde posílena/posíleno.

Naše moderní společnost za zdraví považuje nepřítomnost nemoci. Přestože s touto zjednodušující definicí silně nesouhlasím, pro tuto chvíli se jí držme. Výraz nemoc se skládá ze slov “ne” a “moc”. Zdravá mysl a zdravé tělo mají nad sebou a okolním světem “moc”, zatímco nezdravá mysl a nezdravé tělo jsou “ne-mocné”. (Český překlad tu samozřejmě vyznívá poněkud jinak než anglický originál “dis-ease”, kde ease znamená klid. Přesto ten rozdíl není pro potřeby článku zásadní. – pozn. překl.) Pokud se chystáme ukázat prstem na lži Ponziho schématu jako na důkaz jeho “ne-moci”, měli bychom být schopni tváří v tvář našemu vlastnímu pokrytectví a šílenství ten samý útok přestát.

Zdá se mi, že se stále víc a víc navracíme k dětinskému chování a odmítáme přijmout jakoukoli, byť i bezvýznamnou vinu. “Kdo může za tenhle binec?” křičíme ve spravedlivém rozhořčení. “Já ne,” odpovídáme. “Když k tomu došlo, byl jsem zrovna na záchodě. Vidíte? Tady jsem si u toho počůral kalhoty. To je důkaz, že jsem u toho nebyl.” No, tohle mi přece procházelo ve druhé třídě, tak proč ne teď? “Není to fér.” A tak dál a dál pokračujeme v nekonečné hře na schovávanou.

Souhlasím! Není to fér. Je to na prd. Stojí to za vyliž. Bylo s námi vyjebáno, řádně a opakovaně a nedali nám ani pusu na tvář. V téhle hře se podvádí, předbíhá a kašle na pravidla. Co k tomu říct; bylo s námi vyjebáno, čas minulý. To ovšem za předpokladu, že jsme všichni oběťmi bez jakékoli osobní zodpovědnosti. Kdo vlastně zneužívá a kdo je tím zneužívaným, když řada z nás čas od času přímo nebo nepřímo profitovala z ojebávání druhých? Musím vysvětlovat, jak jsme z toho těžili? Ale pro tuto chvíli řekněme, že těmi oběťmi skutečně jsme. A co s tím tedy teď hodláme dělat?

Na co přesně čekáme? Nebo bych měl říct, na koho přesně čekáme? Tuším, že drtivou většinu lidí by rozesmálo, kdybych řekl, že čekáme na Pana Tau nebo Supermana, aby nás zachránili. Tak o kom si skutečně myslíme, že do tohohle bordelu vkročí a vytáhne nás z mlýnku na maso? V tuto chvíli to nevypadá, že to budeme my. Ale jsme to právě my, kdo se bude muset odhodlat, protože nikdo jiný tu není.

Jak začít?

Začněme tedy otáčet tenhle list. Jak člověk může mluvit o našem kolektivním šílenství, o věcech, které je lepší si nebrat do úst? Pro začátek vyčistěme a desinfikujme svoji ránu, i když si nemyslíme, že je to naše zodpovědnost. Je to náš úraz a umřeme, pokud se o něj nepostaráme. To je nad slunce jasné. Musíme hledat únikovou cestu a vystoupit z bláznivého vlaku, ve kterém se řítíme vstříc dopravní nehodě. Musíme se začít bavit o naší pomatené Tetě Alence, která je desítky let zamčená na půdě. Musíme si začít připouštět její existenci víc než jen spikleneckým šeptáním. “Pššt, jsi na řadě s výměnou povlečení pro ty víš koho.” Musíme zatnout zuby a překonat bolest z naší kognitivní disonance, a uvolňovat tak všechnu emocionální bolest, které jsme se zoufale vyhýbali, když jsme popírali, že chudák Teta Alenka je naživu a dýchá.

Vršíme na sebe lži v šíleném přesvědčení, že když budeme na tu hromadu ještě víc přidávat, ulehčíme si tím a zvýšíme její stabilitu. Každý z nás se střídá v připravování a podávání obědů pro Tetu Alenku, praní jejích šatů a kartáčování jejích vlasů. Přesto se mezi sebou o Tetě Alence nebavíme. Jak člověk vůbec rozezná, co je pravda, když žije lež a další lži vítá, aby byl uchráněn lží předchozích? Naším šílenstvím je víra, že známe pravdu, když jsme ji přitom jen výjimečně zahlédli a aktivně ji po většinu života odmítali.

Ve světě dysfunkčním, jako je ten náš, je jedinou cestou jak hledat pravdu povědět ji sami sobě a pak ostatním. Ale jak tohle můžeme udělat, když nemůžeme věřit svým vlastním lživým očím nebo sobě navzájem? Dokážeme to, když zavrhneme, co nám vnější a vnitřní kontrolní systémy říkají (lži, lži, lži a ještě víc lží) a vyšší pravdu budeme hledat uvnitř. A když budeme po těch, se kterými přijdeme do styku, požadovat, aby nelhali, ať už nám nebo komukoli okolo nás. Ačkoli to může znamenat, že si nás pár přátel vymaže z telefonního seznamu, někde začít musíme. Chápu, že to vyžaduje odvahu, protože budeme plavat proti proudu a ve společenském protisměru.

Je nanejvýš důležité pochopit, že to, co udržuje lži, včetně “Velkých Lží” naší vlády, je naše neochota lži zpochybnit. Prohlášení (neboli lži) známých nebo podezřelých lhářů (počínaje námi), která nezpochybníme a necháme bez povšimnutí, se v očích těch, kteří si nepřejí být upřímní, stávají automaticky pravdou. My jsme první na řadě.
Pokud nebudeme důsledně upřímní sami k sobě a k našim nejbližším, vždycky podlehneme svůdnému volání lží, které jsou pohodlnější než pravda. “Tatínku, řekni mi další lež, ať můžu předstírat, že to tak doopravdy je.” Další lži mají jeden jediný účel: přímo nebo nepřímo podporovat předchozí a/nebo nadcházející lži. Co uděláme, když zjistíme, že vězíme až po krk ve lžích? Koloběh vzájemně podporujících se lží zastavíme, když použijeme nové řešení. Vyžadovat pravdu jak od nás samotných, tak od těch okolo nás.

Přesně tohle je smysl Zero Hedge. Tyler, Marla a spol. (redakce webu – pozn. překl.) stojí na pětníku uprostřed našeho kulturního náměstí a opakovaně s křikem upozorňují na každé lživé vyjádření kontrolního systému. Včetně lží, které zvěčňují majitelé klíčů, naše takzvaná masmédia a jejich “experti”, spolu s dalšími přitakávači a parazity. Ale Zero Hedge nemůže v tomhle boji stát samo.

Klameme sami sebe, když si myslíme, že číst a psát komentáře na Zero Hedge znamená vznešeně bojovat za dobro. Také si namlouváme, že stačí v klidu sedět a dívat se, jak to celé shoří. Ta rána na naší paži začíná trochu zavánět hnilobou. Měli bychom zvážit nějakou samoléčbu. Musíme dělat víc a musíme začít uvnitř. Jestliže jsme ochotni akceptovat pouze pravdy, se kterými jsme spokojeni nebo ty, které úhledně zapadají do našeho světonázoru, a jsme ochotni ignorovat všechno, co vyvolává kognitivní disonanci, tak vlastně umožňujeme pokračování veřejných lží a utváření mýtů a nejsme o nic lepší než “oni”.


Welcome To The Insane Asylum - Our Collective Psychosis (Chapter Two)

Vítejte v blázinci – naše kolektivní psychóza (kapitola první)

Jedeme v tom všichni

Pouťové atrakce mají jednu věc společnou. Bez ohledu na to, jak se vám během jízdy houpe žaludek a točí hlava, východ najdete vždy na konci. Tato analýza naší společné a individuální dysfunkce, našeho šílenství, sleduje podobnou cestu. Napřed si představíme několik větších, globálních problémů, pak podrobíme kritickému zkoumání některé z individuálních a kulturních dynamik a vše zakončíme radou, jak nalézt možné východisko, nebo alespoň jednu z cest, jak „z toho ven“.

Nikdy jsem víc nevěřil ve schopnost lidstva konečně se zbavit okovů, které jej poutají, ale (a všechno má svoje “ale”) něco takového se může povést jen za pomoci mocné očišťující síly uvědomění a porozumění. Toho je obvykle dosaženo sebereflexí, změnou postojů a touhou je uplatnit, a nakonec osvícením. Obecně převládající, ale mylnou představou je, že většinová populace není na to, aby se mohla stát uvědomělou a osvícenou, dostatečně inteligentní. Ve skutečnosti pro tento proces procitání není důležité IQ, ale tzv. EQ, neboli emoční kvocient.

Jestliže nás strach a narcistická zahleděnost do sebe sama může vést k sebedestrukci, můžeme být naopak podněcováni k emocionálnímu a duševnímu zdraví – alespoň pokud se nebudeme obracet k našim politikům a společenským vůdcům a spoléhat se na ně. Zkrátka nemůžeme přesouvat zodpovědnost za náš život na ostatní; tím se pouze stáváme zranitelnými vůči manipulaci a vydírání. Neexistuje žádné jednoduché řešení, žádná kouzelná hůlka, která by mávnutím vše napravila a umožnila nám vrátit se k našemu pohodlnému šílenství. Cesta každého z nás je hluboce osobní zkušeností a přestože o směru není pochyb, do cíle nakonec dorazíme každý trochu jinudy.

Snadnějšího způsobu není, zkratku skrz bludiště bychom také hledali marně a nikdo jiný to za nás neudělá. Tohle vím, protože jsem sám musel dlouze a často obtížně překonávat nejrůznější překážky, ať už ty, které jsem před sebe stavěl sám, nebo ty, které přede mě stavělo moje okolí, společnost a stát. Vyzkoušel jsem všechny možné cesty, jak se s nimi vypořádat, až jsem se nakonec ustálil na té jediné, která vedla k východu. Už jen tohle by mělo být pro mnohé povzbuzující, protože ještě několik let zpátky jsem žil v domnění, že cesta ven neexistuje.

A nejsem sám, protože řada lidí, se kterými mluvím, se stále cítí bezradně. Otázkou (alespoň v mé mysli) už není, zda se vůbec můžeme zachránit, ale jaký postup musí být následován, abychom dosáhli takových trvalých změn, které by zabezpečily nejen přežití, ale také růst a prosperitu. Nevykládejte si to ale špatně; bude to bolet, ať už uděláme cokoli. Bolest však není jen součástí zániku, ale také léčby a my máme na výběr.

Plavba kanálem života

Odpovědi jsou až klamně jednoduché a řada lidí je proto bude mít problém přijmout. Jsme totiž vedeni k víře, že složité problémy vyžadují složitá řešení. Nic přitom nemůže být dál od pravdy. Když člověk zjistí, že si pod sebou podřezává větev, pravidlem číslo jedna je přestat řezat. Protože nám bylo celý život vštěpováno, že řezání je to, co děláme, je téměř kacířské uvažovat nad něčím jiným. Když zvážíme, jaký prospěch mají z našeho omezeného přístupu „jistí vybraní“, měli bychom v rámci hledání únikového východu zpochybnit vše, v co věříme.

Jak je u mých textů obvyklé, žádám čtenáře, aby je pokud možno četli celé, ve správném pořadí a ponechali jednotlivým sekcím jejich kontext. Rozčlenil jsem tuto esej pro snadnější čitelnost do několika částí (v tuto chvíli pěti), ale svůj cíl splní pouze tehdy, pokud bude čtena jako souvislý tok myšlenek. Doporučuji proto číst jednotlivé části popořadě, protože tu nejde o 5 nezávisle na sobě stojících článků, ale o jeden článek, rozdělený do pěti menších.

Jednotlivé části bez znalosti těch předchozích nemusí nutně dávat smysl. Nemusí nakonec dávat smysl vůbec, ale za svoje šílenství jsem zodpovědný pouze já sám. Vy si s tím poraďte, jak dokážete. Celý tenhle nesmysl začal jako jedno až dvoustránkový komentář, ale rychle narostl do obřích rozměrů. Berte to, jako že šílenec vede šílené a při tom rozšiřování obzorů se bavte.

Můžu též navrhnout, abyste každou část přelouskali dvakrát? Je to moje oblíbená praxe, když čtu něco nového. Při prvním čtení vyvstanou všechny námitky, s nimiž přijde moje ego, což odhalí moje hluboko zakořeněné předsudky a naočkované názory. Ego vždy brání moje vědomí před kognitivní disonancí – vnitřním rozporem, který nevyhnutelně nastává, když o něčem získám nové, protikladné poznatky.

Moje ego mi lže a tyto lži pak ochraňuje bolestí z kognitivní disonance. První čtení tedy spustí všechny tyhle automatické obranné mechanismy a udělá místo pro čtení druhé, které už hovoří přímo k logickému, zdravému rozumu a k těm částem vědomí, zodpovědným za empatii. Na třetí opakování přijde, pokud se mi text opravdu líbí a já si ho chci ještě jednou užít. A samozřejmě se i ujistit, že jsem se novým myšlenkám a přístupům řádně přizpůsobil.

Všimli jste si někdy, že když něco čtete podruhé, často nacházíte slova, věty, někdy dokonce celé odstavce, které jste z nějakého důvodu poprvé vynechali? Je úžasné, jak nás naše ego dokáže zaslepit. Vzhledem k tomu, že tato esej se zabývá věcmi, které tak úplně nepatří mezi obecně převládající většinové mínění, očekávejte takových (v)pádů ega hned několik.

Zároveň v pozdějších částech eseje doplavu poměrně daleko od břehu běžně akceptovaného pojetí „reality“, takže možná nejednou ztratíte směr a na prstech se vám udělají varhánky. Dobrou zprávou je, že v těchto vodách začínám čím dál častěji narážet na fyziky a různé další vědce, kteří se také zabývají diskusemi o tom, “co je realita“, což je území, které pro sebe měli po staletí vyhrazeno filosofové. Takže alespoň nebudeme šlapat vodu sami.

Hodný, zlý a ošklivý

V pohádkových světech, jako je Disneyho Kouzelné Království nebo Baumův Čaroděj ze země Oz, je vždy snadné rozlišit dobro od zla a lež od pravdy. Takové příběhy se obvykle hemží rohatými ďábly a ohnivými draky, případně plyšovými mluvícími králíčky a létajícími opicemi. Jsme odkojeni bájemi a pověstmi o rytířích na bílém koni a princeznách s dlouhými zlatými vlasy, jejichž původní funkcí bylo poučit nás o životních moudrech a varovat před nástrahami a nebezpečenstvím.

Moderní mýty a pohádky ale pouze zamlžují, agitují a chlácholí. Jen zřídka zpochybňujeme to, co každodenně prochází našimi pěti (šesti) smysly. Pokud se čerstvá informace alespoň trochu shoduje s tím, co jsme v nedávné době zkonzumovali, přístup je bez valného kritického zhodnocení povolen. Prostě to neřeš, vole, dyť se toho na tebe valí mraky. Jak by nám mohlo uškodit pár sitkomů a thrillerů, nebo dokonce zprávy? Přece poznám, když mě někdo vodí za nos, ne?

Většinu z nás nikdy nenapadne, že mnoho z toho, co “víme”, ve skutečnosti nemá reálný základ, ale je vlastně jakousi sdílenou iluzí, nevyřčeným porozuměním a mlčenlivou shodou mezi lidmi. Současnou podobu světa ochotně přijímáme a jednáme podle ní jednoduše proto, že nikdo neuvažuje nad alternativami. Někdo přece hlídá krám, že jo? Počínaje pátým šestým rokem života (podle některých snad ještě dříve) jsme vrženi na nekonečný běžící pás a jsme ujišťováni, že je to normální, přirozené a že se to od nás čeká.

Všechno, co vím, vím proto, že mě to naučili rodiče a učitelé, moje vláda a celospolečenská propaganda mě v tom utvrdily a televize a internet v tom utvrzování dál pokračují. Kdo by tváří v tvář tak ohromné váze důkazů pochyboval? Jsme neustále ujišťováni, že je to všechno jasné jako facka. Navíc, každý okolo nás věří - snad jen s malými obměnami - v podstatě tomu samému. Všichni se přece nemůžou mýlit! Tak to neřeš a přizpůsob se.

Při detailním přezkoumání ale zjistíme, že řada z toho stojí na důkazu kruhem, kdy A podporuje B, které podporuje A, které podporuje B. V těch vzácných případech, kdy protikladná informace vnikne do systému a vyplaší naše povědomí, je rychle zavržena jako nepravděpodobná odchylka od normálu nebo jako překlep. Bláznovství a šílenství – pro choulostivější povahy lze použít jemnější výraz “dysfunkce” – je vždy sebepotvrzující, sebezáchovné, sebereprodukující a nestrpí žádný odpor. Ve své formě a funkci je zcela prosté.

Svět, ve kterém žijeme, bohužel není tak černobílý, jak se nám naše knížky, média a významné osobnosti snaží naznačit. Místo toho kamkoli pohlédneme, nevidíme nic než nejrůznější odstíny šedi, jako dusivý prach, který padá a usazuje se v každé rýze a štěrbině. To není příliš uspokojivé, že? Kde jsou ty jasně stanovené hranice, kde dobro začíná a kde zlo končí? Kde jsou ti zářiví superhrdinové, od kterých bychom pak odlišili temné zloduchy? Pod vrstvami šedi je od sebe zkrátka nedokážeme vždy rozeznat.

Už vidím jasně, šedá je pryč (I can see clearly now, the gray is gone.)

Ale počkat, myslím, že vím, jak skrz tenhle zákal prozřít. Stačí jen trochu přizpůsobit své vnímání a nasadit svým smyslům nový pár brýlí. Podobně jako u starých černobílých televizí jsou našimi nejdůležitějšími čudlíky na ovladači, který máme přímo mezi ušima, jas (v angl. orig. brightness, které má rovněž význam „bystrost“ - pozn. překl.) a kontrast (contrast, též „porovnání“ či „rozpor“ – pozn. překl.). Jejich použitím si můžeme všechno pěkně zostřit. Já budu klaďas a všichni ostatní ti špatní. „I can see clearly now, the gray is gone. It’s gonna be a bright bright sun-shiny day.“ (parafráze na známý song Johnnyho Nashe, potažmo Jimmyho Cliffa – pozn. překl.)

Často opakujícím se motivem v nejrůznějších článcích a komentářích je zlostné odsuzování všech těch (nikdy „našich“, ale „oni“, „jich“ a „těch“) zlých bankéřů a korporací, kolaborantských masmédií, servilních veřejnoprávních autorit a zkorumpovaných vládních úředníků z nejvyšších pater. A nesmíme samozřejmě zapomenout na oblíbené tupé stádo plebejců – lidové masy. Stěžujeme si, že jsou všichni zapojeni do nevídaných (alespoň v moderních dějinách) krádeží, jdoucích přes mrtvoly, a do zuřivého krmení těch samých lidových mas. A nějakým záhadným způsobem jsme zrovna my jiní, odtrženi od mas a zločinců, jen protože máme pocit, že si to uvědomujeme a rozumíme tomu.

Říkáme si, že tohle všechno je samozřejmě řízeno vládnoucími silami, zbaběle se schovávajícími za těžkými závěsy našeho kontrolního systému. Jsou to oni, kdo tahá za páky a provázky, kdo nás zotročuje „fiat“ měnou (úředně vytvořenými, ničím nekrytými penězi – pozn. překl.), kterou nám navzdory naší vůli nutí bankéřská klika. Tady je důkaz, černé na bílém.

A tohle všechno klidně může být pravda. Vlastně věřím, že řada z toho pravdou skutečně je. Ale je téměř nepodstatná ke vztahu k té jediné věci, kterou mnozí z nás v tomhle špinavém bordelu hledají. Přestože články a komentáře toto příliš často nezmiňují, ty velké nezodpovězené otázky jsou v této katastrofální situaci naprosto základní. Proč se tohle děje? Jak „jim“ to může procházet? Co v lidské povaze způsobuje, že už od dob Ježíše, syna Božího, tenhle koloběh chamtivosti a korupce vždy postupně graduje k vrcholu a pak opadne, aby se v zápětí mohl donekonečna opakovat?

Kdy konečně pochopíme, že “oni/jich/těch” nic nevyřeší a že je na nás, abychom šli sami příkladem, tak aby nás naši vůdci mohli následovat? Největším paradoxem toho všeho je ten podvědomý předpoklad, že samotný stroj by fungoval docela dobře, jen kdyby ty šílence někdo odstavil od řízení. Ale kdo je na ta místa dosadil a nenahradí je poté jen další, noví? Nezpochybňujeme základní systémy, jen chyby jednotlivců a mechanismů, kterých si povšimneme. Zatímco bomba stále tiká, my kroutíme s drátky a hrajeme si s lepicí páskou, nehledě na zřejmé nebezpečí.

S naprostou určitostí vás ujišťuji, že já všechny odpovědi nemám. Ale se stejnou určitostí vás ujišťuji, že tyto odpovědi nikdy nenalezneme, dokud si tyto otázky nepoložíme a dokud nad nimi nebudeme bádat, a nejen to – musí se tak stát otevřeně a upřímně. V šíleném světě nikdy nepřevládne zdravý rozum, dokud si neposvítíme na svoji vlastní šílenost. Jinak se veškerá naše snaha stává pouhým konejšením divoké šelmy, až do té doby, dokud tento cyklus neskončí a nový kolotoč šílenosti, v kterém se lidstvo obrátí samo proti sobě, znovu nezačne. Laskavý čtenář si jistě může stěžovat, že žádám příliš, že problémy jsou příliš velké a mocnosti příliš silné. Nechť však zváží, že se nám to tak může zdát právě proto, že to vnímáme jako jeden obrovský problém. Zdání ale klame.

Ikony šílenství

V této eseji používám slova jako „šílený“ nebo „bláznovství“ nejen proto, abych upoutal vaši pozornost, ale protože si také myslím, že to jsou nejpřiléhavější výrazy. Největší problém, spojený s jejich užíváním, je, že všeobecná představa o šílenosti byla utvářena romány a televizí. Když člověk vidí nebo slyší slova jako „šílenost“ nebo „bláznovství“, většinou si představí sériového vraha, jak napřed náhodně sleduje svoje oběti, aby je posléze rozsekal na kousíčky. Nebo mu přijde na mysl naprosto dysfunkční chovanec ústavu, kterak stočený do klubíčka žvýká antipsychotika a sliny mu odkápavají z úst. Naše popkultura je těchto obrazů plná až po okraj, od Mechanického Pomeranče až po Freddyho Krugera z Noční Můry v Elm Street. Pro potřeby této eseje si tyhle obrázky vymažte z hlavy, protože naše kolektivní šílenství má mnohem přístupnější a společensky akceptovatelnou tvář.

Přes tyto problémy s asociacemi budu nadále tato slova opakovaně používat, protože čtenář musí pochopit, že tím myslím vyšinuté, ne zcela uvědomělé konání, jenž se obvykle neslučuje s dlouhodobým přežitím jednotlivce. Některé výrazy, nacházející se v definicích slov „bláznivý“ a „šílený“, dál pomáhají vysvětlit mnou míněný význam: mentálně narušený, extrémně pošetilý či nerozumný, neopatrný, iracionální, zmatený, extrémně impulsivní, nespolehlivý, prudce nepraktický, neuvážený, nebezpečný, smyslů zbavený, nezodpovědný, nepříčetný, maniakální, zlostný nebo rozladěný. Obrázek si udělejte sami.

Očekávám, že odpověď čtenářova ega na obvinění ze šílenosti může být okamžitá, fyzická a dost možná i urážlivá. Žádám vás, abyste se prvotní reakcí nenechali ovládnout a pochopili, že šílenství má mnoho podob, včetně té vysoce funkční a společensky způsobilé. Jestliže jste došli až sem, dočtěte to celé. Bude to bolet jen do chvíle, než najedou ta antipsychotika.

Náš kulturní blázinec – seznamte se s mašinerií

Tohle ekonomické, společenské a politické zvěrstvo, kterého jsme nejen svědky, ale přímými účastníky, není jejich šílenství, je to naše šílenství; individuální, společné a kulturní. Tohle naše šílenství se navenek projevuje v jednotlivcích a skupinách; do určité míry v každém z nás. Vězíme až po krk v šílenství, podobně jako je zoufalá postava z řecké nebo shakespearovské tragédie pohlcována rozzlobeným bohem, ďáblem nebo jiným zlým duchem. Katastrofa dneška je souhrnným projevem, vyjádřením, odrazem a symptomem všech lží, polopravd, výmyslů a sebeklamů, které naše společnost nechává nedořečené, nediskutuje o nich, tutlá je, odsunuje je z výhledu a zametá pod koberec.

Naše vnitřní dysfunkce, která nás osobně zcela jistě ovlivňuje, se skrz nás navenek projevuje ať už individuálně nebo kolektivně a různým způsobem a mírou. A někdy se soustřeďuje do jistých lidí a/nebo kolem různých skupin. Ještě přesněji, naši společnou šílenost vyjadřují a představují jistí lidé a skupiny lidí. Zní to příliš přitažené za vlasy? Proč je tak jednoduché rozpoznat šílenství někoho jiného nebo vidět, že skupina lidí jedná šíleně a pošetile a nevidět to v nás samých nebo v celé naší kultuře? Proč nedokážeme rozpoznat, že sami můžeme stejně tak projevovat šílené nebo labilní tendence jako ti, na které ukazujeme? Míříme prstem pryč od nás samých, abychom popřeli příčinu problému?

Jak to, že tak lehce přijmeme koncept stádního smýšlení, tedy že lidé, ať už shromáždeni v davech nebo rozptýleni po světě, dokážou jednat jako jeden muž (např. na kapitálových trzích), a přesto tento samý koncept odmítáme, když jde o bláznovství, šílenství nebo dysfunkčnost? Jak to, že tak snadno akceptujeme frázi “Svět během druhé světové zešílel” a neuvědomujeme si, že to bylo naše individuální šílenství, které jsme my a celý svět vyjadřovali? Proč z „nich“ vždycky sami sebe vylučujeme?

Možná, že to sdělení přijímáme, ale už nevíme, jak se nás týká. Znám několik lidí, kteří si snadno připustili myšlenku, že svět se mohl/může/mohl by zbláznit, ale nikdy ne oni sami. Říkáme tím tedy, že blázen je každý kromě nás? Pokud ano, není právě to, že máme pocit nedotknutelnosti a výjimečnosti, kdy se nám zdá, že stojíme stranou toho, co sužuje celý svět, průvodním jevem naší dysfunkce? Zdá se, že nám nějaký závažný mentální a emocionální blok brání v tom, abychom viděli, co je nad slunce jasné. Je to naše ego, které nám zatemňuje mysl a zabraňuje nám v uvědomění, jak už jsem psal v jednom z předchozích článků.

Právě díky naší intelektuální a emocionální rozpolcenosti a dostatečné míře sebeklamu, jsme schopni si namluvit, že jsme v pořádku. Často jsme k tomuto sebeklamu pobízeni vnějšími vlivy, které tyto bludy šíří z manipulativních důvodů. Jedním ze způsobů je zobrazování jedinců, kteří se od nás zjevně a úmyslně liší. S takovými se máme dobrou šanci porovnat především díky televizi a internetu. Ale ne příliš dlouho, mohlo by to v nás podnítit sebereflexi. Tento kontrolní systém tedy spoléhá na letmé pohledy, které uspokojí naši potřebu cítit se nadřazeně, a tím pádem výlučně, aby před nás poté mohl předložit další manipulativní obraz.

Česko hledá Superstar aneb utužování kulturního šílenství

Zvažte, že klíčovou součástí talentových “soutěží” typu Superstar, je série úvodních dílů, v nichž se před námi producírují řady nejrůznějších šašků a bláznů. Když se k tomu přidá umělý smích, přímo nás to nutí si z těch pitomců pro jejich méněcennost a nepřizpůsobivost dělat legraci. Utěšujeme se přitom vlastní normalitou a správností procesu homogenizace. Tento koncept jako kdyby vypadl ze stránek románu “1984”, kdy jsou lidé pomocí principu “osel a mrkev” každodenně naháněni do pracovních kójí.

Mrkev představuje společenské přijetí do přívětivého hnízda, kde je groupthink (syndrom skupinového myšlení) odměňován a uniformitě a podobnosti se tleská. Hůl, na které mrkev visí, pak znamená veřejné zesměšňování čehokoli, co hnízdo považuje za nenormální, a tedy podlidské, a co proto nemůže být jeho součástí. Nechat se vypovědět z hnízda je nemyslitelné, žít v zavržení je horší než zemřít. Vidíte, jak nenormální ta zpívající a tancující individua v Hvězdné pěchotě jsou? Jen blázen by šel do televize dělat ze sebe vola.

Mezi šašky jsou pečlivě přimícháváni skrytí talenti, dosud nevybroušené diamanty, kteří vypadají zrovna jako vy nebo já. Naše průměrnost je v nás utvrzována, protože tyto budoucí hvězdičky vypadají docela obyčejně; jako někdo, koho zrovna přitáhli z ulice. “Podívej, táto, další otrok, co se dostal ven. Mohla bych taky, kdybych víc cvičila na klavír a nechala is trochu zvětšit prsa. Kdybych si teď v práci vzala nějaké ty přesčasy…”

Nepřekvapilo by mě, kdyby někteří z talentovanějších soutěžících byli do programu nasazováni přímo producenty. Způsobů je celá řada. Ať už je to jakkoli, výsledek má kýžený efekt; úžasně talentovaní ale tragicky a neférově ignorovaní muži a ženy (neviditelní nýmandi jako vy nebo já) jsou konečně objeveni, jejich skryté vlohy rozpoznány a celým světem legitimizovány. Prorazili a zprostředkovaně tak splnili tajné sny každého člověka, který se na jejich cestu vytrvalosti a odříkání se slzou v oku díval na své padesátipalcové full HD LCD televizi.

A Hvězdná pěchota je poté, co byla napřed svlečena do naha a dána na pospas zuřivému davu ke kamenování, vyvržena z hnízda jako nežádoucí odpad. Její úloha je u konce, její bezcennost potvrzena. V následujících dílech pak sledujeme, jak ony kdysi skryté, neopracované démanty postupují dál (pozorně si všímejte, jakou proměnou díky nejrůznějším vizážistům, maskérům a hlasovým profesorům procházejí), necháváme se jejich poutí strhnout a živíme svou fantasii, že tohle bychom někdy mohli být i my. Náš vpravdě božský vzestup do záře oslněného publika nám dává pocit nadřazenosti, zatímco si hovíme ve své průměrnosti.

A nesmíme opomenout sms hlasování – tak krásně demokratický způsob, který nám dovoluje účastnit se korunovace další umělé Superstar. Asi jsem opravdu zpívajícím bláznem, když mě moji bližní otroci zvolili na trůn. Genialita Česko Hledá Superstar nespočívá v hudbě nebo kostýmech, ale v kouzlech, která se dějí ve střižně, a ve zmanipulovaném hlasování.

Co Goebbels a reality show?

Pro velkou popularitu televizních “reality” show existuje velmi dobrý důvod. Při sledování běžných filmů a seriálů jsme ponoukáni k tomu, abychom realitu vypustili z hlavy, a přestože na vědomé úrovni víme, že to, na co se díváme, není skutečné, podvědomě to nerozlišujeme. Ale “reality” show je skutečná, nebo ne? Nejenom, že by se to mohlo stát, ono se to doopravdy děje. Není reálnost tím, o čem přece “reality” show je?

Ačkoli chápeme, že každá “reality” show má předem danou choreografii a je komplikovaně inscenovaná, tak přesto vytváří iluzi skutečnosti. Diváci se proto nechávají strhnout příběhem účastníků, kterak se z nevzhledných housenek stávají motýli, a do smyšlených postav se vciťují s mnohem větší intenzitou, než bylo kdy předtím považováno za možné. Goebbels, který byl až doteď považován za mistra “Velké Lži”, se musí samou závistí obracet v hrobě. A vy jste si mysleli, že se tu hledají noví zpěváci a nebo soutěží, kdo nejdéle “přežije” na tropickém ostrově.

Tato metoda kulturního podmiňování je vysoce účinná i v případě, že si divák tento motiv uvědomuje. Stačí, když je člověk nespokojený s vlastním životem a hledá jeho smysl a pochopení ve svém okolí místo v sobě. A čím vyšší IQ a příjem daného jedince, tím vyšší pravděpodobnost, že budou hledat; zvlášt ti, které už začíná unavovat konzumní společnost.

Někteří si začínají uvědomovat, že jsme vedeni k víře, že štěstí nám může přinést pouze nové auto nebo iPhone. Ale kam obrátit svůj zrak, když celé hnízdo jej upírá směrem k televizi? Není nakonec účelem Superstar informovat nás o tom, co je přijatelné a co ne?

Schválně se podívejte na demografické složení diváků Superstar (autor samozřejmě mluví o verzi American Idol, ke které jsou zřejmě taková data k dispozici; předpokládám, že podobná budou i u nás, přestože jsem je nenašel – pozn. překl.). Průměrný divák tohoto pořadu není většinový v téměř žádné statistice, počínaje vyšším IQ a nadprůměrnými příjmy. To jsme vy a já, vážení, ne ten průměrný dělňas Pepa, v nátělníku srkající plechovku piva na gauči, na kterého tak rádi ukazujeme jako na  problémové voly v tupém stádě. Ti volové jsme my.

Neptej se a mlč

Jako jednotlivci i jako kultura a společnost jsme nemocní jen tak jako naše nejhlubší, nejtemnější tajemství a lži. A všechny tyto pohřbené a nevyřčené falešnosti nás obklopují jako jedno obrovské neprozkoumané a neoznačené minové pole. Navíc lži, které sami sobě vzájemně namlouváme a děláme, jako kdyby žádné minové pole neexistovalo, ještě přidávají na neupřímnosti, se kterou a v které žijeme. Rozkládají se uvnitř naší duše a jako hejna kobylek požírají naše zdroje a ničí vnímání. 

Napadlo vás někdy, proč je zpověď – zbavení “duše” tíhy předchozích hříchů - tak léčebná a očistná? Jak jinak, když lež a sebeklam narušuje harmonii těla a ducha? Nemluvím tu o náboženství, ale o vnitřní rovnováze. Jestliže člověk věří v osobnostní vývoj, nenapomáhá snad důsledná upřímnost dlouhému a zdravému životu? Když se budeme snažit probíjet se džunglí života, pravděpodobně dlouho nepřežijeme, pokud budeme popírat závažnost situace a nevšímat si toho šavlozubého tygra stojícího vedle nás.

Záleží tedy na tom, zda jsou nebezpečí fyzická nebo duševní, když následky jsou nakonec stejně těžké? Nějaký čas jsem strávil studiem domorodých kultur a jen málo z nich (jestli vůbec nějaké) si vytvořily tak neupřímné a podvodné prostředí jako my dnes. Tyto domorodé kultury vzkvétaly po stovky nebo dokonce tisíce let a mnohým z nich by se stále dobře dařilo, pokud by nepřišly do kontaktu s námi. Moje dětská učebnice (sepsaná “vítěznou stranou”, jestli na tom záleží) tvrdila, že jsme přišli v míru. Chtěli jsme mít všechno. Co je na tom tak špatného?

Naše kultura ctí slávu a svátost Boha a lidství. A pořád dokola si to připomínáme, zatímco si prosekáváme cestu jednou kulturou za druhou v zoufalém pokusu zbavit svět rakoviny, kterou pro nás jejich příčetnost a harmonie se sebou samými představuje. Zesměšňovali jsme jejich medicinmany a šamany a nazývali je primitivními kouzelníky a jedním dechem sami utráceli posedlé zlým duchem a pálili čarodějnice. Jejda, řekl jsem to příliš nahlas? To je přece rouhání, za které můžu být potrestán buď upálením na hranici nebo vyhnanstvím z hnízda.

Domorodý šaman byl zdaleka nejdůležitějším členem jejich kultury, protože léčil nemoc, o níž věřili, že může mít původ ve vzájemné nerovnováze duše, těla a mysli. Šamané zároveň určovali směr, kterým by se, ať už jednotlivec nebo celý kmen, měl podvědomě ubírat, když své bližní učili o neodmyslitelných nástrahách a nebezpečích uvnitř každé kultury, která se rozhodne uctívat sama sebe nade vše ostatní. Varovali své soukmenovce před rizikem nekonečného hromadění a nadvládou ega, která zastíní harmonii se světem, s nímž musí koexistovat, nebo v něm zaniknout.

Jejich duchovní a kulturní historie často sahaly až tisíce let zpátky a čerpaly ze starodávných moudrostí a životních filosofií, které časem prokázaly svoji platnost. To bylo patrné jak z jejich zdravé existence, tak z prostředí v němž žili; nikoli “na něm” nebo jemu navzdory. Z mého pohledu to vypadá jako hluboká a vzácná moudrost, která je ale právě tím důvodem, proč byli co nejrychleji povražděni. Byli to kacíři a na evropský a americký kulturní virus by působili jako antibiotika. Nemohli jsme se ani pokusit o nějakou asimilaci a radši se spolehli na staré prověřené vyhlazování.

Kill baby kill

Ani jako jednotlivci ani jako kultura prostě nemůžeme ničit život, ať už lidský, zvířecí nebo rostlinný, v takovém množství a takovou rychlostí, aniž bychom si přitom nepíchali denní dávku lží a sebeklamů určených k utišení bolesti z naší zvrácenosti a šílenosti. Skutečně obsáhnout, alespoň s minimální dávkou empatie, veškerou smrt a zkázu, kterou jsme naší rukou vykonali, by znamenalo okamžitý konec. Říkám si, jestli to je ten  důvod, proč se mrtvá těla našich vojáků vrací domů o půlnoci a masové vraždění je televizí a dalšími masmédii cenzurováno, nebo v nich zcela chybí.

Na tohle zcela určitě nemám žaludek a tuším, že vy taky ne. Přestože chápu, že nemůžu toužit po ženě a dceři mého souseda, nedělá mi problém prahnout po jeho ropě a dalším přírodním bohatství. Jako společnost tedy zajišťujeme, abychom se – zatímco z domova vysíláme své odchované šílence, aby dohlédli na sousedův zánik - u toho příliš nepostříkali od krve a smrt od nás zůstala v bezpečné vzdálenosti. Kill baby kill.

A pomalu ale jistě, za pomoci notné dávky sebestředné propagandy, je odlidštění těch “divokých a primitivních ras” (dnes se jim říká teroristé) završeno a naše obyvatelstvo  nakaženo krvežíznivostí a materiálním poblouzněním. A dál už to znáte; ale nečekejte, že tuhle verzi najdete v jakékoli řádně schválené učebnici dějepisu.

Naši kulturu sužují školní přestřelky, sérioví vrazi (ať už sponzorovaní vládou či ne) páchájící masové vraždy, státem podporovaná genocida, obezita a polykání prášků na ztlumení emocionální a duševní bolesti. A samozřejmě nesmíme zapomenout na všeobjímající, bezmyšlenkovitý konzum, jehož funkcí je zaplácnout emocionální a duševní prázdnotu, kterou ale hmotné statky nikdy nevyplní. Ale aspoň to můžem’ zkoušet, ne? A to se považujeme za příčetné.

Šaman byl léčitel v tom nejširším slova smyslu a zároveň duchovní vůdce a zdroj moudrosti pro celý kmen. Duševní vyváženost a fyzické zdraví domorodých kultur na šamanovi přímo závisely. Jakmile zanikli, a všechny duchovní kořeny tak byly vyvráceny a zničeny, přeživší domorodci rychle podlehli šílenství Evropanů.

Napadlo vás někdy, proč je tolik příběhů o prvních evropských a amerických osadnících, kteří z vlastní vůle žili v těchto “primitivních” kulturách? Jakmile se tito přistěhovalci (bílí muži) do těchto kultur zcela asimilovali, proč řada z nich chtěla zůstat nebo za své setrvání u adoptivní kulturní rodiny dokonce bojovat proti svým starým spoluobčanům? Tito adoptovaní hovořili o tom, že se v životě nikdy necítili šťastnější a že poprvé ve svém životě se cítili být v míru, ať už se sebou samými nebo se svým okolím.

Jak se tohle mohlo stát v kultuře, která údajně neměla modernímu světu co nabídnout? Jak tyto “zpátečnické” kultury vůbec mohly takzvaným “civilizovaným” Evropanům a Američanům nabídnout něco, co by bylo přitažlivější než to, co už měli? Je možné, že naše kultura nám o těchto věcech lhala a možná nejen o nich? Může být pro nás naše kultura nezdravá, nebo nás dokonce zabíjet? Je možné, že nás naše vlastní kultura pro potřeby druhých zneužívá, že tohle není pro lidstvo přirozený stav a že to znepokojení, které cítíme, je zdrojem naší šílenosti?

Považuji za všeříkající, že mezi severoamerickými Indiány je v této zemi (USA - pozn. překl.) nejvyšší výskyt alkoholismu a drogové závislosti. Dává to smysl, protože jakmile byli odtrženi od kulturní podpory a obranných systémů, šamanů a původního zdroje síly a duševního zdraví, nezbývalo jim než uchýlit se k nějaké náhražce. Zkuste si představit, jak by vám bylo, kdybyste navštívili nebe a cítili vřelou náruč plnou míru a štěstí, jen abyste z ní v zápětí byli násilím vytrženi a za bezmocného křiku šoupnuti do pekla. Možná by potomci domorodců mohli ve spolupráci s našimi technologickými Bohy hledat pro jejich duševní neštěstí a mentální chorobu řešení. Víte co; vsadím se, že na to existuje nějaká aplikace.

Welcome To The Insane Asylum - Our Collective Psychosis (Chapter One)