Vítejte v blázinci aneb Jak jsme si přestali dělat starosti a začali milovat Velkou Lež (kapitola třetí)

Veřejná lež

Druhou kapitolu jsme zakončili myšlenkou, že lež ponechaná bez námitek se automaticky stává pravdou pro ty, kdo jsou ochotni v lež věřit nebo proti ní alespoň nevystupovat. A drtivá většina z nás skutečně radši drží ústa a krok a téměř vše racionalizuje nebo ignoruje s cílem příliš nevyčuhovat. Nejen, že tím v sobě vytváříme permanentní konflikt, ale stáváme se jen další částí stáda, na které si tak rádi stěžujeme. Podívejme se, o co tady vlastně jde a jaké výsledky může vzepření se tomuto trendu přinést.

Jak rozšířené je akceptování veřejných lží a rezignování na pravdomluvnost? Odpověď by vystačila na celou knihu, ale dovolte mi zmínit alespoň jeden příklad veřejného šílenství. V následující kapitole pak zmíníme jedno z možných východisek. Minulý rok se jeden z mých známých jako každý měsíc zúčastnil setkání s okresními úředníky. Na tomto shromáždění se stal svědkem šokujícího projevu kolektivní neupřímnosti a zbabělství. Místo aby se stáhnul a nechal to být, způsobil jeho malý, ale odvážný čin obrat v celém setkání a namířil skupinu směrem k ukončení její kolektivní dysfunkce a nepříčetnosti. To všechno, protože se nebál postavit se za byť jen minimální spravedlnost a ukázat ostatním cestu.

Jedna z úřednic prohlásila něco, co bylo v naprostém rozporu s jejím měsíc starým vyjádřením, které zároveň bylo v zápisu. Byla to nezastíraná, nehorázná lež, která měla za cíl politicky zvýhodnit jisté upřednostňované sponzory a zajistit jim navíc další příjmy z daní. Všichni v místnosti, včetně ostatních úředníků, to věděli. Byla to lež, která by se stala pravdou, pokud by proti ní nikdo nevystoupil. Přesto se nikdo neozval. Můj známý mi řekl, že jak se rozhlížel po místnosti, viděl několik velmi znepokojených lidí. Za zmínku stojí, že tato úřednice je známá pro svoji bojovnost a zastrašování.

Nebyla to bezvýznamná, milosrdná lež, která by neměla nikoho příliš poškodit. Šlo o nastavení sazby daně z nemovitosti a její lež by tuto sazbu navýšila o další 4% navíc oproti dosavadnímu zvýšení o 16%, které bylo prozatimně dohodnuto předcházející měsíc. Protože měl známý v ruce oficiální zápis z předchozí schůze (všichni jej měli), přerušil jednání a nahlas z něj úřednici příslušnou pasáž přečetl. Odvážně protestoval proti tvrzení, o kterém věděl, že je nepravdivé, a dělal to úplně sám. Znamenalo to riskovat a dostat se do nepříjemné, nebo dokonce děsivé situace. Co následovalo, ale bylo překvapivé a pro všechny poučné.

Ze zhruba třiceti občanů přítomných v místnosti se ho minimálně třetina z nich snažila utišit. Naznačovali, aby se posadil a nedělal “scénu” – patrně ztrapňováním úřednice a odhalováním její lži. Syčeli na něj dobrých 5 minut, zatímco předčítal ze zápisu. Zamyslete se nad tím. Daňoví poplatníci nechtěli, aby byl lhář uveden do rozpaků. Chtěli, aby bylo úřednici umožněno cítit se ve své lži pohodlně, aby za svou lež nemusela zodpovídat.

Samozřejmě, co ve skutečnosti říkali, bylo, že oni, myšleno daňoví poplatníci v publiku, kteří budou v důsledku nevznesení námitek proti lži platit vyšší daně, nechtějí být nuceni veřejně uznat a konfrontovat lež, kterou právě slyšeli. Pokud nevystoupíme proti lži, můžeme všichni předstírat, že je to pravda a ne lež. Tohle je ten proces, který jako kouzlem převrací veřejnou lež v pravdu. K tomuto setkání s okresními úředníky se v následujícím textu ještě několikrát vrátím.

Obrana veřejného mýtu

Řada z nás dobře nechápe, že jakmile se staneme svědky zjevné nebo domnělé lži – především takové, kterou vyřkne veřejný činitel nebo jiná “autorita” – a nepostavíme se proti ní, stáváme se tichými spoluspiklenci a ochránci lži. Nyní je to naše sdílená lež a my ji musíme bránit, jako kdybychom bránili pravdu. Nebo na ni alespoň neútočit, protože teď se tato lež stala veřejně přijímanou pravdou. Ve skutečnosti se v tuto chvíli stáváme veřejnými strážci mýtu. Samozřejmě neplacenými.

Pokud by byla lež poté, co se usadí a stane se nepopiratelnou součástí veřejného mýtu, někým zpochybněna, a tomuto by se dostalo podpory, odkryli bychom, byť jen před sebou samými, naši spoluúčast na obraně lži. Naše lži sami před sebou ukrýváme, abychom jim nemuseli být vystaveni. Toto jednoduché poznání je důležité přijmout, jestliže se chceme začít léčit. Musíme si neustále připomínat, že se schováváme především sami před sebou. A tak často bráníme lež, jako kdyby to byla pravda, nebo se alespoň k otázce její věrohodnosti nevyjadřujeme. Toto je síla oficiální propagandy (lží). Propagandu zplnomocňujeme a posilujeme vždy, když proti ní nevystoupíme.

Jak veřejná lež stárne a stává se dále neoddělitelnou součástí veřejného mýtu, obvykle sami zapracováváme tuto lež do našeho světonázoru. Vnitřně ji popírat tváří v tvář veřejnému přijetí by vyvolalo bolest z kognitivní disonance, které se přirozeně chceme vyhnout. Lépe je lež akceptovat a udělat z ní součást našeho vnitřního propletence mýtů, pravd a lží, kterým říkáme “náš světonázor”. To samozřejmě zvyšuje potřebu ji bránit ještě víc.

A co víc, naše osobní obrana lži spolu s jejím nekonečným všeobecným opakováním nám slouží k tomu, abychom se přesvědčili, že je to skutečně pravda. Začínáme věřit lži, která je najednou naší vlastní, a dokonce ji adoptujeme jako naši pravdu. Pro ty z nás, kteří nikdy veřejné lži nevěřili nebo lež nikdy nepřijali jako pravdu, je tento proces velmi frustrující, ba dokonce děsivý. Naše mysl rychle pochopí moc této záludné hnací síly a to, že by nám mohla ošklivě ublížit, pokud bychom se jí postavili do cesty. To samé poznání se snese na ty, kteří se ze lži probudí později, což zase dále ohrožuje ty, kteří by rádi nějakou dobře zavedenou, šíroce rozšířenou lež odhalili.

VELKÁ LEŽ

Vynikajícím příkladem tohoto procesu v praxi je způsob, kterým mnoho z nás veřejně a soukromě odolává jakémukoli věrohodnému vyšetřování toho, co se doopravdy stalo 11. září. Toto téma je veřejně (a pro mnohé i soukromě) uzamčená komnata, která nemůže být pootevřena, a to ani na dva prstíčky. Jestliže se ve dveřích objeví byť jen skulinka, přispěchají vládní, veřejní a další strážci mýtu se záchrannými prácemi. A v případě, že jsme konfrontováni se zjevnými faktickými rozpory jdoucími proti zdravému rozumu, možná nahlas podpoříme nějaké bližší přezkoumání, ale ve skrytu duše se řada z nás nemůže dočkat, až se ty dveře zase pevně zabouchnou, protože vyplývající souvislosti jsou zkrátka strašlivé.

Za poslední tři roky jsem mluvil alespoň s dvaceti lidmi, kteří postupně došli k tomu, že v oficiální “konspirační teorii” o 11. září jsou zjevné nesrovnalosti, a téměř každý z nich přiznal, že s touto verzí události měli od začátku problém. A přestože mnoho z nich mělo podezření, že za tím bylo mnohem víc, než jim bylo řečeno, nechtěli přemýšlet nad důsledky, pokud by se ukázalo, že jejich podezření jsou oprávněná. Pádným důvodem zůstat potichu a v popírání pro ně bylo, že nikdo z veřejných “autorit”, ať už televize, noviny nebo časopisy, tento oficiální příběh nezpochybňoval. Vůdci stáda a vládci hnízda za žádných podmínek nepřijímali (a nepřijímají) jakékoli zpochybnění veřejného mýtu o 11. září. To udusilo zvídavé otázky a odpor těch, kteří by jinak byli vůči vládě nějakým způsobem kritičtí.

Dejte dohromady tuto osobní nejistotu a pochybnosti se zlomyslnými útoky strážců mýtu na každého, kdo se odvážil mít k oficiální verzi námitky, a výsledkem je jakýsi horký brambor. Nikdo, kdo je veřejně uznáván jako “příčetný” (neboli přijímán hnízdem) a má co ztratit, by se jej za žádnou cenu nedotkl. Strážci mýtu zřídka napadají pochybovače na vědeckém nebo logickém poli. To protože oficiální konspirační teorie nedokáže ustát nezaujaté a logicky konzistentní vyšetřování, v jehož průběhu by okamžitě vzešly najevo obrovské nesrovnalosti.

Místo toho jsou k obraně neobhajitelných “faktů” a k “diskreditaci” každého, kdo se příliš ptá, upřednostňovány extrémně efektivní osobní ad hominem útoky, které přímo ohrožují status člověka uvnitř hnízda. Pro většinu lidí – především pro ty, kteří jsou na očích nebo mají významný majetek a postavení, ale i pro středostavovského Pepu a Frantu, kteří pracují v soukromých či státních společnostech a denně se druží s ostatními členy hnízda – je veřejnou sebevraždou přitahovat k sobě tyto útoky pokládáním otázek. A tak v Americe vesele bují sebecenzura, jíž napomáhají jasné instrukce správních orgánů hnízda, které říkají, že nejlepší je se vůbec na nic neptat.

Lidé s tichými dotazy na oficiální konspirační teorii vidí toto lynčování ostatních pochybovačů a rychle si vyvodí, že je pro ně jednodušší a pohodlnější prostě držet hubu a krok. Tyto způsoby jsou používány po tisíce let, ale během poslední stovky let byly za účelem udržování iluze zastupitelské republiky a “svobody” dovedeny k dokonalosti. Zejména to platí pro takzvaný svobodný tisk, který je fraškou, ať se na něj podíváme z jakéhokoli úhlu. Jakákoli seriózní studie mainstreamových médií vás informuje o jejich neustálé podpoře hierarchie hnízda.

Vládnoucí síly, které si přejí umlčet problémová vyšetřování, se nemohou přímo uchýlit k věznění nebo dokonce popravám (alespoň zatím), takže je mýtus o benevolentní vládě a svobodě pro všechny udržován jinými metodami. Tyto techniky zahrnují veřejné zastrašování a obtěžování, stejně jako psychology oblíbené zesměšňování, dvojsmyslné narážky a šíření pomluv poblíž domova a v práci. A pro ty skutečně neodbytné pochybovače jsou v kufříku připraveny časem prověřené, otevřené slovní a fyzické výhružky a nejrůznější popotahování úřady. Pochopitelně je vždycky možné zajistit pro ty “teroristy”, kteří získavají na skutečné důvěryhodnosti, nějakou tu “nehodu”. Stačí se tímto tématem nějakou dobu zabývat, abyste pochopili, jak se takových věcí dociluje.

Stádo se rychle naučí, že zpochybňovat oficiální mýty hnízda znamená okamžité veřejné vyloučení nebo ještě něco horšího. Protože většina lidí je už tak plná nejrůznějších vzájemně si odporujících lží, které vytváří stálý vnitřní zmatek, nemají pak dostatečnou niternou stabilitu a přesvědčení, aby mohli takový typ útoku na osobnost přestát. Je velice těžké pohybovat se v protisměru, když jste na to sami a nemůžete ani sobě věřit, že ten proud překonáte.

Morální odvaha jednat proti stádu a vaší vládě není uvnitř většiny lidí “nacházena”; vyvíjí se s časem a začíná hlubokými osobními přesvědčeními, které obvykle zahrnují základní upřímné hodnocení sebe sama a okolního světa. Uznávat a pak papouškovat to, čemu stádo věří, nebo to, čemu vládnoucí síly chtějí, abyste věřili, pro mě neznamená morální odvahu – snad jedině pokud toto přesvědčení dokáže stát samo o sobě jako nezávisle dokazatelné a zcela evidentní. To je však vzácný příklad.

Jestliže jediné, co v člověku podporuje morální odvahu, je schopnost někomu nafackovat, neboli hrubá síla, je to ve skutečnosti projev zbabělectví maskovaného za vlastenectví nebo odvahu. Nemám na mysli odvahu ve smyslu obsazení nejbližšího kulometného hnízda, myslím tím silná morální přesvědčení založená na osobním uvědomění a hlubokém pochopení sama sebe a ostatních. Dnes jsme svědky ostudného vzestupu morální zbabělosti, která sahá od vrchních pater společnosti až úplně dolů k mamince a tatínkovi.

Stádní politika

Sledujme tuto dynamiku dále na osobnější úroveň. Mnoho z těch, se kterými jsem mluvil, kdo v soukromí o oficiální verzi pochybovali, ji pak na veřejnosti bránili a dávali tak obecně hnízdu najevo, že stojí na té správné straně. Další prostě zůstali zticha. Tři z těchto lidí mi pak popisovali stud a lítost nad tím, jak ve skutečnosti na veřejné pochybovače o mýtu útočili nadávkami a zesměšňováním; přesně těmi technikami, kterých se sami báli, že by na ně byly použity, pokud by otevřeli pusu a vyslovili námitku.

Je to perfektní příklad toho, jak se stádo samo umravňuje poté, co bylo náležitě podmíněno a naočkováno. Když jsem se jich zeptal, jak se cítili, když pochybovače napadali, dva z nich přiznali pocit vzrušení, téměř jako příval adrenalinu, přestože se zároveň styděli nebo cítili vinni. Už dříve jsem psal o lécích na bolest a chemikáliích, které mozek vypouští do krevního oběhu, když slyšíme, vidíme nebo dokonce vyjadřujeme informaci, která utvrzuje naši zaujatost a předsudky, ačkoli jim ani sami ve skutečnosti nevěříme.

Toto téma může a bude rozdělovat rodiny, protože od právoplatnosti a věrohodnosti pochybovače vede dlouhá cesta k faktické podpoře a důvěryhodnosti toho, co říká. Jelikož je pro zachování mýtu důležité útočit na důveryhodné zdroje (a rodinní příslušníci jsou často velmi důvěryhodní), budeme, za účelem setrvání v sebeklamu a ochrany našeho společenského statutu, napadat i členy rodiny, pokud to bude třeba. Nelze si ani představit, kam až jsme schopni zajít, abychom před sebou ukryli strach z vyloučení z hnízda. Jak jsem popisoval v jiných článcích, strach z toho, že budeme stát sami proti obecnému názoru – byť jen jako jeden proti jednomu, je často určen naším vnímáním nebezpečí vůči postavení v hnízdě, ne nějakými morálními, etickými nebo právními pohnutkami, či faktickou správností.

Veřejné výprasky naznačí každému, kdo se nechce vzpírat proudu, kde přesně by měli v této otázce stát. Otrokům je řečeno, jaký by měl být jejich názor ohledně výhod otroctví, a to nejen co se týče ekonomiky, ale také otroků samotných. Pěkně v kostce: otroctví je dobré, čmuchání okolo 11. září je velmi špatné, tak drž mlč a upaluj zpátky do práce. A nezapomeň utrácet a konzumovat, což ti pomůže utlumit bolest z tvého dobrovolného nevolnictví.

Tato dynamika se vyjadřuje mnoha odlišnými způsoby v závislosti na tom, jak si ten který člověk obecně vede v životě. Pro lidi neexistuje žádná průměrná nebo normální cesta, jak se s tímto druhem osobní neupřímnosti vypořádat, takže tu je pro každého prostor si říct, že zrovna oni jsou výjimeční, že se jich to netýká, že když se věci zdají být normální a v pořádku, tak to nemůže být tak strašné, a tak dále. Konkrétní výmluva není důležitá, nemusí být ani uvěřitelná. To se vztahuje na všechny oblasti veřejné politiky a na většinu té celospolečenské, ne jen na 11. září.

Běžnou metodou, kterou jsem na vlastní oči viděl lidi použít, aby se vyhnuli tomu celému svinčíku a odmítli za “to” uznat odpovědnost, je říct “Hele, mám teď toho sám celkem dost, takže se tímhle nebudu zabývat.” Nebo moje oblíbené “Na tyhle věci já nejsem odborník a radši bych to přenechal těm, kteří tomu víc rozumí,” což je samozřejmě odmítáním jakékoli osobní zodpovědnosti za to vyvinout nějakou snahu a zjistit, o co tady jde. Jakmile lež přijmeme a poté ji začneme vstřebávat, začne si žít svým vlastním životem. A abychom si mohli sami dál lhát, musíme lež obhajovat před ostatními. Je zřejmé, že taková úroveň veřejného a osobního klamání se nemůže vyskytnout ve zdravém státě nebo ve zdravých jednotlivcích.

Během přemýšlení o tomto tématu se mi neustále vybavuje staré pořekadlo. “Poctivého muže neošidíš,” protože úspěšný podvod vyžaduje u napáleného člověka sebeklam. Aby mohl podfuk fungovat, musí se “oběť” vlastního obehrávání účastnit. Neexistují “nevinné” oběti úspěšného podvodu, pouze špatní obchodníci na trhu s chamtivostí, lží a sebeklamem.

Naše schizofrenie aneb Jak držíme sebe, mě a já odděleně

Když mluvím o objevení nebo odhalení pravdy či lži, nemyslím tím striktně veřejné odhalení. Mluvím hlavně o odhalení pravdy našemu vědomí, nám samotným, našemu vnitřnímu monologu. Všechny informace, všechna “fakta” jsou držena v našem podvědomí, které vždy všechno ví. Nepohodlné pravdy nebo nepříjemná uvědomění se z řady důvodů mohou dostat na povrch a infiltrovat vědomou úroveň (a taky se tak děje), kde jsou ale rychle potlačeny egem.

Jak skutečně reagujeme často záleží na propletené síti lží, kterou si v sobě neseme, a na naší intelektuální schopnosti zkonstruovat hodnověrné alternativní reality, které lži umožní (ko)existovat spolu s pravdami a dalšími lžemi. V tomto smyslu nakonec může vysoká inteligence pracovat proti nám, protože nám dává možnost sestavit neuvěřitelně komplexní a spletité fabulace, z nichž každá obsahuje vrstvy lží, které podporují další lži, a do toho sem tam i nějakou tu pravdu, aby to celé vypadalo přijatelně. Schopnost mísit lži je limitována pouze naší představivostí a zoufalou snahou vyhnout se pravdě. To zní docela jako Ponzi, že?

Průměrná nebo podprůměrná inteligence však pro vymýšlení sebeklamů také více než dostačuje. My všichni jsme schopni vytvářet naše vlastní alternativní vesmíry, kde vše dává smysl, dokud to všechno nezabalíme do jednoho velkého komplexního balíku. To by se však rovnalo emocionální sebevraždě, protože všechny rozpory by nám najednou byly naprosto patrné. Génius VELKÉ LŽI, osobní či vládní, spočívá jak v její věrohodnosti, tak v její přijatelnosti i pro toho nejprostšího člověka. “Udělali to teroristi, protože nás nenávidí. Tak zavřete zobák a vraťte se do vašeho kolečka pro křečky.”

Někdy ego vytváří něco, čemu by se dalo říkat mnohonásobné rozdělení osobnosti (ale ne tak úplně), aby nejrůznější lži a sebeklamy udrželo v bezpečné vzdálenosti od sebe a pryč od vědomé mysli. Přestože se ego neustále snaží zadržet pravdu hluboko pod povrchem, ne vždy se mu to z mnoha důvodů daří. Například, abychom mohli fungovat v práci, musí být vědomě přítomná určitá omezená forma pravdy. Takže jsou v naší vědomé mysli vztyčeny bariéry, které nám umožňují tyto pravdy schovat přímo sobě před nos, aniž bychom je vzali na vědomí.

Když uvažuji o této dynamice, často mě jako příklad napadají ty propustné Velké čínské zdi, které staví naši přátelé z Wall Streetu. Takzvané Čínské zdi umožňují každému účastnit se na veřejném mýtu tak, že mezi oběma stranami neprobíhá komunikace a lidé na žádné z nich nemohou vidět, co dělá ta druhá. Ta samá věc probíhá v našem vědomí. Příklady toho vidíme denně na internetových diskusích i jinde, kde lidé zanechávají nesmyslná prohlášení plná protikladných informací, jen aby “dokázali” svoji pravdu. Oni ten problém ve svém tvrzení skutečně nevidí. Jsou k těmto rozporům slepí, protože v jejich hlavě to všechno dává smysl. Jejich “fakta” nejsou propojena s realitou stejným způsobem jako ta ostatní.

Ignoruj kognitivní disonanci

Možná si pamatujete můj dřívější článek, kde jsem popisoval, kterak ego používá mocný, ale úzce zaměřený reflektor, aby osvětlilo uvědoměním vždy malé kousíčky naší mysli, ale nikdy ne všechny najednou.

To umožňuje neustálou existenci faktů, které si navzájem odporují, aniž by hrozil úplný kolaps. Avšak toto přesto může, a často se tak skutečně děje, vytvářet pořádnou porci vnitřní nestability, která může být překonána zastáváním velmi silných černobílých názorů a stanovisek. Tímto způsobem si člověk dokáže uchovat nepodložené, nesmyslné a protikladné názory, které nemohou být zpochybněny, protože jsou vytesány do kamene, a proto bezpečné. Prakticky se jedná o ekvivalent dětinského zvyku zacpávat si rukama uši a hulákat při tom “La la la la, neslyším tě”, čehož se čas od času všichni dopustíme. Je to důležitý nástroj sériového popírače.

K tomuto dochází bez ohledu na to, jak směšné tyto názory jsou, protože silný černobílý názor nepotřebuje být založen na nevyvratitelných faktech. Jeho skutečným účelem je mít roli jakéhosi ochranného tlumiče před pravdou, další lží a sebeklamem. Pokud se upřímně podíváme kolem sebe a také do nás samotných, zcela jistě takové chování zpozorujeme. Stačí si pro příklad otevřít jakékoli diskusní fórum. Díky tomu je také možné, jakmile se ono světlo pohne jinam, prostřídat znepokojující fakta za jiná. Pokud je osvětlena informace, která převrací celý obraz nebo jen jeho části, prostě vyměníte “fakta”. Potom také můžeme použít jeden fakt k tomu, abychom “dokázali” protikladná tvrzení nebo více různých názorů.

To vysvětluje, proč si mohou lidé několikrát protiřečit během desetiminutové diskuse, nebo dokonce v jedné větě. Protože uvnitř nás nefunguje žádná centrální čistící jednotka nebo pevný seznam etických standardů, které by dokázaly předejít doublethinku a zneužívání faktů, je naše podvodná mysl schopná všeho. Pokud sami sobě lžeme, nejsme to nakonec my, kdo by měl určovat, zda skutečně lžeme nebo ne? Nestanovujeme si snad sami naše vlastní osobní etické standardy? Koho tu vůbec nazýváš lhářem?

Všichni to děláme. Skutečnou otázkou je, jak moc lžeme a jak “ohebné” jsou naše vnitřní kontrolní mechanismy a osobní etické standardy? Pokud věříme, že to, co říkáme, je pravda, je to skutečně lež? Co když je naše ego tak silné a efektivní v potlačování pravdy, že si nedokážeme vědomě pamatovat naše vlastní lži? Jsou to pak lži? Byly to kdysi lži, ale pak jimi být přestaly, protože jsme je zapomněli? Je to lež, když může být zpřístupněna pouze hypnózou? Je skutečně udivující, jak moc sami sobě dokážeme lhát. Jediným způsobem, jak se z tohoto bludného kruhu úspěšně vymotat, je podle mých zjištění pouze dodržování důsledné upřímnosti, počínaje námi samotnými.

Když se tyto umělé bariéry, které oddělují lži nebo sebeklamy, začnou hroutit, pocítíme bolestivou kognitivní disonanci (vytvořenou egem jako “zdvižený prst”, abychom se nedívali tak zblízka), která se často projevuje jako odtělesněný strach nebo úzkost. Nejsme si tak úplně jisti, co nás obtěžuje, protože jsme si stále ještě vědomě nepřiznali problém, způsobující tento konflikt. Jsme zato velice vystrašení a tušíme, že tohle nevěstí nic dobrého. To se nás naše ego snaží přinutit k zavržení čehokoli, co momentálně narušuje náš pečlivě sestavený světonázor. Horlivě se snažíme tohoto pocitu co nejrychleji zbavit. Objeví se vrozený impuls, který velí bojuj nebo uteč.

Poté, co ego vyvolá tuto bolest z kognitivní disonance, rychle spěchá se záchrannými pracemi, stejně jako veřejní strážci mýtu. Ve spěšné snaze zmírnit emocionální bolest, kterou prožíváme, často sáhneme po čemkoli, co je po ruce, co by mohlo vytlačit pryč kognitivní disonanci, a to včetně dalších lží. Vezmeme-li v úvahu obraz, který jsem tu teď vykreslil, je skutečným dokladem naší schopnosti klamat sami sebe a tolerovat nashromážděnou bolest, že vůbec přes den dokážeme fungovat. Jde nám to však stále hůř a hůř a tato stupňující se kolektivní dysfunkce, naše šílenost, je navenek vyjadřována našimi volenými zástupci, zákonodárci, regulátory a korporacemi.

Psychické firewally

Tato dynamika, kterou jsem právě stručně popsal, není - mimo oblast psychiatrie a těch, kteří se snaží utvářet a manipulovat veřejné mínění, včetně vlády a Madison Avenue – příliš dobře chápána a známa. Zkuste si zjistit, kdo byl Edward Bernays a jaký měl, a ještě stále po smrti má, vliv na celosvětové odvětví reklamy a propagandu. Mnoho věcí, které si myslíme, že o sobě a našem světě víme, jsou mýty, které nám byly vyprávěny, a které si teď vyprávíme sami, abychom se vyhnuli pravdě, nebo ji alespoň změkčili. Jsme mnohem zranitelnější vůči manipulaci, než si naše ego dokáže připustit. Úspěšnost této manipulace vlastně z většiny záleží na míře našeho egoického trvání na tom, že nejsme tak lehce manipulovatelní, čímž se otevíráme přesně té manipulaci, jejíž vliv na sebe tolik popíráme.

Protože dobrovolně ignorujeme a podceňujeme schopnosti ostatních nás ovlivnit, trávíme naše dny zpřístupněni více či méně jemným sdělením a vlivům. Jsme zranitelní podobně jako by byl náš počítač vůči hackerům a virům, kdybychom vypnuli firewall a brouzdali internetem. Četl jsem články popisující, jak se nechráněné počítače během 30 minut ocitají pod palbou, jako když se na vás v bažině snese hejno komárů. Vyjeďte si na vašem počítači detailní zápis z činnosti firewall a budete šokováni, kolik se toho v pozadí odehrává.

Teď si uvědomte kolika televizním reklamám, billboardům, radiovým znělkám, inzercím v časopisech, internetovým zprávám, spamům a “product placementům”, obsažených ve skutečných televizních pořadech, jste denně vystaveni. Nehledě na hojně používaná podprahová sdělení, jejichž výskyt každý popírá, ale ona se přesto nakonec objevují v reklamách a politických spotech všech druhů. Toto se nám na psychické úrovni děje každý den, přestože trváme na tom, že se to nestává a ani nemůže stát.

Jsme snadnými terči každodenních psychologických útoků, a přesto jsme se tomu již tak přizpůsobili (nebo to zkrátka popřeli), že si pasivně osvojujeme myšlenku, že zakousnout se do toho šťavnatého burgeru z Mekáče je náš vlastní nápad. V půl minutě nám televize řekne nejen, že jsme hladoví, ale že hambáč s hranolkama a kolou je přesně tím, co chceme...právě teď. Dokonce nám řekne, co si o tom máme myslet. “I’m Lovin’ it!” Dívejte se na reklamy pozorně, protože za těch 30 až 60 sekund se pomocí obrazů, zvuků, textu a hudby před vašimi zraky odehraje celý příběh.

Jakkoli zjednodušeně tohle zní, představte si, že je vám toto sdělení léta vtloukáno do hlavy třikrát až čtyřikrát denně. Teď znásobte toto jedno sdělení stovkami velkých korporací a tisícovkami malých firem, které se vzájemně bijí a předhánějí o 30 sekund vašeho zraku a sluchu, a není divu, že jsou z nás všech tak trochu zombie. Najděte si nějaké finanční zprávy fastfoodových, automobilových, limonádových, pivních a dalších x společností a podívejte se, kolik vydávají na reklamu. Jsme přečísleni a zaplaveni.

Pokud si, bez základního porozumění vlastní zranitelnosti vůči těmto vlivům, sednete se svojí rodinou večer k televizi, máte ve skutečnosti nechráněný psychický poměr s každým slizkým zadavatelem reklamy a politickým či korporátním propagandistou, kterým ten daný program dokáže prodat čas. A to ani neberu v úvahu všechno to společenské podmiňování a prediktivní naprogramování, jakého se nám dostane během nekonečných hodin, které s vypnutým mozkem strávíme každý týden před televizí.

A přesto se přesvědčujeme, že je to všechno čirá zábava, která nemůže uškodit. Přece rozeznáme rozdíl mezi fantasií a realitou, ne? Nikdo nás nenutí kupovat ty širokoúhlé televize a hamburgery. Děláme to z vlastní svobodné vůle. No, já tvrdím, že ne. Vyhraďte si nějaký ten čas studiu podprahových sdělení a historie reklamního průmyslu a propagandy a pak se budeme bavit o svobodné vůli. Přísahám, že průměrný člověk nestráví víc než půlhodinu čtením o těchto manipulacích, než se slovy, že je to příliš šílené nebo děsivé, aby to byla pravda, odhodí knihu pryč nebo klikne na nějakou jinou webovou stránku. Ve skutečnosti je to příliš blízko pravdě, než bychom si rádi připustili.

Naše šílenství se obává, že by náš pětiletý capart mohl koutkem oka zahlédnout kousek mládeži nepřístupného filmu, ale jsme ochotni ponechat jeho stále se formující mysl napospas útokům a podmiňování čehokoli jiného. Zbláznili jsme se? Je vtipné, že se ptáme, protože ano, zbláznili. Vždy mi přišlo zajímavé, že systém přístupnosti neplatí pro reklamy. To zjevně znamená, že všechny reklamy jsou neškodné, veskrze dobré a prospěšné.

Posadit se před televizi, k rádiu, časopisu, knize nebo internetu bez plně aktivované a updatované vlastní psychické firewall, je bláznovství. A tvrdím, že toto neustále bombardování neslučitelnými podvědomými sděleními, společenským programováním a podmiňováním přispívá naší narůstající nepříčetnosti, která se navenek odráží ve formě Ponziho schématu a kolektivního šílenství.

Stockholmský syndrom

Chování, které předváděli lidé na onom setkání s úředníky, nemůže být hozeno za hlavu podobně, jako když se někdo upšoukne na veřejnosti a všichni dělají jako že nic, aby neztrapnili toho chudáka, co má problémy s plynatostí, případně sami sebe. Podle mého názoru se jednalo o projev určité formy otrocké mentality; podmíněné mysli, která se ze strachu, že bude psychicky nebo emocionálně traumatizována, bojí vystoupit proti někomu, koho vnímá jako sobě nadřazeného. A samozřejmě je tu i tichá, ale mlčky předpokládaná fyzická hrozba v podobě ozbrojeného šerifa, stojícího na stráži vedle úřednického stolu.

Když mi můj známý řekl, jak na něj jeho spoluplátci daní naléhali, aby kryl lháře, okamžitě se mi vybavil Stockholmský syndrom. Tento termín byl prvně uveden ve veřejnou známost (a následně rychle pohřben jako příliš nepohodlný), když byla unesena Patty Hearstová, a poté i údajně myšlenkově naočkována levicovým militantním uskupením SLA (Symbionese Liberation Army). Nemám v úmyslu SLA nebo Patty Hearstovou nějak hodnotit, pouze vysvětluji tento proces a to, jak jsme Stockholmskému syndromu všichni vystaveni.

Hearstová, která byla násilím a proti své vůli vzata do zajetí, nejenom že už do dvou měsíců hovořila pozitivně o svých únoscích a jejich záměrech, ale poté svoji náklonnost i veřejně demonstrovala, když spolu s radikály vyloupila banku. Alespoň tak se obhajovala později u soudu. Na každý pád je fungování Stockholmského syndromu velmi dobře známo těm, kteří by jej rádi používali proti nám.

Jen se podívejte, jak reaguje veřejnost na Ponziho schéma. Ačkoli mnoho lidí je touto situací rozhořčeno, řada dalších věří tomu, čemu byli uzpůsobeni, tedy že bez velkých bank nedokážeme přežít. A pak je tu dobrých pár lidí, kteří by vám zpaměti odrecitovali nejžhavější témata ze schůzek bankéřské kliky, i kdybyste je vzbudili o půlnoci.

Chování veřejnosti na úřednickém setkání též vykazuje podobné znaky syndromu týrané oběti, kdy se mlácený a zneužívaný člověk zoufale snaží příliš nerozčílit svého násilníka ze strachu, že mu bude naloženo ještě víc. Zbitý člověk se bude v takové situaci snažit potlačit a utlumit nejen sám sebe, ale také každého, u koho bude hrozit, že násilníka naštve a rozzuří. Přesně k tomu na zmiňované schůzi došlo.

Dokonce jsou tu významné paralely s jednáním těch, kteří byli za druhé světové války vězněni v koncentračních táborech. Četl jsem více než desítku knih zabývajících se psychologií lidí, kteří žili v očekávání internace a následné popravy. Mnoho lidí si neuvědomuje, že v koncentrácích se mísili lidé rozličných národností a bližší pohled odhalí, že tento mix lidí různého původu, kulturního zázemí a odlišných povah vykazoval tváří v tvář systematické a úmyslné brutalitě zcela totožné symptomy.

Jistě, nebylo to pěkné čtení, a já se ani nesnažím jejich chování odsuzovat či omlouvat. Nikdo nikdy nemůže říct, jak by se za určitých podmínek skutečně zachoval, dokud se vprostřed šílenství sám neoctne. Bylo mi zle z toho, co jsem četl, z nelidského zacházení člověka vůči člověku. Za sebe můžu jen doufat, že bych byl schopen takové odvahy, jakou mnozí z těch, kdo v zajetí čekali na svou smrt, prokázali. Smutným faktem ale je, že tito stateční lidé často bojovali nejen proti nacistům, ale také proti svým trpícím spoluvěznům. A pokud věříte, že v Americe by to nemohlo nikdy dojít tak daleko, říkáte si to samé, co si Němci, Židé, Poláci, Francouzi, Rusové a další říkali tehdy, a to i v době kdy už nebylo návratu.

Příklady podobného, hrozivě dysfunkčního chování též můžeme najít v rodinách těžkých alkoholiků nebo drogově závislých, kde je partnerem a dalšími členy rodiny opakovaně brán ohled a vyjadřováno pochopení. Lži a nesplněné sliby bývají běžně přecházeny, jen aby se snad alkoholik nebo závislák nerozčílil. To se děje znovu a znovu ve falešné naději, že on či ona přestane pít, brát drogy nebo nás týrat, pokud bude povzbuzován/a ke slušnému chování.

Častokrát se rodinní příslušníci dopracují k přesvědčení, že chování násilníka/závislého nezpůsobuje něco přímo v něm samotném, ale oni sami. Jejich tyran jim to tvrdí (Ponzi říká, že konzument šetří, místo aby utrácel, lidé si nepůjčují, nezaměstnaní nechtějí pracovat...) a občas přidá i nějakou tu nadávku či facku (recese, záchranné balíčky z peněz daňových poplatníků, nechutně vysoké bonusy atd.), aby takové podmínění upevnil. Oběť bohužel předpokládá převzetí zodpovědnosti za “vyřešení” problému (vyšší daně, méně peněz na služby, žádné škrty v armádě atd.), přestože nemůže zachránit něco, nad čím nemá kontrolu. Snaha oběti “řešit” má za účel uklidnění a zmírnění situace, což umožňuje všem zúčastněným stranám vyhnout se přímé konfrontaci se sebou samými a/nebo násilníkem/závislým.

Dává to smysl, pokud pochopíme víru rodiny, že jsou schopni situaci kontrolovat v případě, že budou kontrolovat své chování, když závislý toto nedokáže. Nikdo nechce přiznat, že sama závislost má absolutní kontrolu nad každým. Mnoho partnerů drogově závislých nebo alkoholiků jde tak daleko, že zajišťují, aby vždy byla po ruce nějaká ta zásoba drog či alkoholu, pokud by bylo třeba konejšit nepříčetnost. “Nechci ho (ji) naštvat, mohl(a) by ze mě vymlátit duši. Lepší je ho (ji) nechat pod vlivem a moci se věnovat zbytku rodiny.” Tím nemám v úmyslu tento druh chování zesměšňovat, sám jsem v takové dysfunkční rodině vyrůstal. Jsem blízce seznámen se všemi fázemi tohoto typu šílenství, jehož následky jsem pociťoval po několik desetiletí.

Podíváme-li se z odstupem na náš ekonomický a politický systém, zůstáváme pouze účastníky našeho vlastního šílenství, pokud nejprve tuto dynamiku nerozpoznáme a poté o ní nezačneme mluvit. To ale znamená otevřít Pandořinu schránku a to nemůžeme, protože první obětí, kterou je třeba uchlácholit, jsme my sami. Mnoho těchto “ismů” jsou nemocemi z popírání. Drogy, alkohol, jídlo, násilí, sex atd., jsou prostě jen vnějšími symptomy hlubokých vnitřních dysfunkcí, z nichž řada vyjadřuje naše závažnější společenské choroby. Naše osobní problémy nemůžeme oddělit od těch kulturních a společenských. My všichni jsme na sobě vzájemně závislí.

Národní sebevražda potlačením přirozeného pudu sebezáchovy

Považte, že výše popsané chování předvádí většinová populace s ohledem na kongres, exekutivu a soudnictví, bankovní kartel, národní korporace a regulační agentury. Je to nekonečný seznam. Jako bitá a zneužívaná oběť nebo partner alkoholika neustále přijímáme falešnou naději, že se tato země a kultura, navzdory drtivým důkazům svědčícím o opaku, dá do pořádku.

Jako jednotlivci a společně jako národ se chytáme jakékoli falešné naděje, kterou nám nabízejí naši tyrané, místo abychom sebrali naši kuráž, postavili se za sebe a řekli dost. Naše skrz na skrz podmíněná a zneužívaná (kolektivní) mysl je takřka naprosto neschopná sebeobrany před násilníkem, dokud nepřestane setrvávat v zapírání. Cesta zapírání se nám zdá být “rozumným” (nebo alespoň nejméně šíleným) způsobem, jak přežít, stejně jako Židé, Poláci, Rusové a další národy Evropy popírali, že by se mohlo někdy stát něco tak hrozného, jako se pak skutečně stalo. Toto je naše hrozivá, vytrvalá iluze.

Bitá a zneužívaná osoba si musí buď stát na svém nebo uprchnout, a to nejen aby přežila, ale aby si také zachovala alespoň nějakou úroveň fyzického, emocionálního a duševního zdraví. Protože sami před sebou utéct nemůžeme, utíkáme alespoň skrz zapírání, zatímco dál setrváváme v našem těle. Není divu, že jsme takhle dopadli. Musíme se sami sebe zeptat, co je na popírání tak působivého, že v jeho prospěch potlačujeme náš základní a ultimátní instinkt, pud sebezáchovy? Nezáleží, zda tím myslím otlučenou ženu nebo rodinu alkoholika, člověka závislého na drogách, jídle (seznam závislostí je nekonečný) nebo vládu a korporátně znásilňovaného občana.

Podle mého názoru je důvodem toho, že přemáháme pud sebezáchovy, kterým bychom se my všichni právě TEĎ měli řídit, několik století individuálního a kulturního podmiňování. A toto podmínění se exponenciálně zrychluje, protože tělo/mysl/duch začíná být vysoce nestabilní. Jako když držíme děravou plastovou lahev oleje, která nám klouže v ruce, musí náš stisk (a podmínění) zesílit, abychom ji dokázali udržet. Tato námi vyvinutá síla však zvyšuje jak propustnost lahve, tak pravděpodobnost, že dojde ke katastrofální ztrátě kontroly nad situací. Pokud se nepostaráme o trhliny v lahvi, konec hry nás zcela jistě nemine.

Jsme oběťmi a spolupachateli našeho vlastního šílenství. Toto škodlivé zacyklení kladné zpětné vazby našeho šílenství se může, jako mnoho cyklů předtím, samo vyčerpat a vzít s sebou jen pár desítek milionů mrtvých, jen kdybychom ovšem nedisponovali zbraněmi hromadného ničení. Tohle téma si ale schovám na jindy. Snad jen poznamenám, že pouze naprosto šílená kultura by nejen vyrobila tyto zbraně v množství stokrát větším, než by bylo třeba, ale též vytvořila strategie jako MAD (Mutual Assured Destruction) nebo TBTF (Too Big To Fail), aby se chránila sama před sebou.

Jednou z mých oblíbených scén v Matrixu, který je krásnou výpovědí o našem individuálním a kolektivním šílenství, je ta, v níž Cypher večeří v restauraci s agentem Smithem. Cypher tu vyjednává svoje znovuzařazení do hnízda, neboli Matrixu. Říká: “Podívejte… Já vím, že tenhle steak neexistuje. Vím, že když si ho dám do pusy, Matrix říká mému mozku, že je vynikající a šťavnatý. Víte, co jsem si po devíti letech uvědomil? Nevědomost je sladká.” Pan Smith poté prohlásí: “Jsme tedy domluveni.” Cypher požaduje: “Nechci si pamatovat nic, vůbec NIC. Rozumíte? A chci být bohatý, někdo důležitý… třeba herec.” Pan Smith, rád, že může posloužit a uzavřít dohodu, odpoví: “Cokoli si přejete, pane Reagane.”

Zní to jako rozhovory, které vedeme denně s naším egem a našimi vůdci, nemyslíte? “Nechci si pamatovat nic, vůbec nic. Rozumíte?“ Naše ego a naši vůdci nám říkají, co chceme slyšet a čemu věřit. Tou nejdůležitější věcí, kterou však pro nás tyto lži vytváří, je sladká nevědomost, po které všichni prahneme, abychom unikli našemu šílenství. Takže trochu povykujeme a chvíli pláčeme, dokud nám maminka nestrčí před rty svoji bradavku. Jak dál už víme, ne? A ten výběr herce jako někoho, kdo je důležitý, je skutečně legrační, když zvážíme, že my všichni předstíráme role rozumných a příčetných, zatímco upadáme čím dál hlouběji do našeho kolektivního šílenství.

Jeden by se smál až by brečel nad dvojitou dávkou šílenství, kdy požadujeme, abychom si nic nepamatovali, a přesto bychom rádi “byli někým významným”. Přestože si poté nevzpomeneme, zda ke splnění tohoto přání skutečně došlo, nestačí nám ani tento finální protimluv, abychom zabránili našemu dobrovolnému přijetí nadcházející psychické otupělosti, kterou nám během naší sebevraždy zajistí nevědomost. Po dosažení sladké nevědomosti mě může karma, místo aby mi dala roli ve Fight Clubu, umístit na dno žumpy, ale co na tom záleží, když nevědomost je sladká? Tohle nevymyslíte, protože by vám to nikdo neuvěřil.

Musíme být schopni se za sebe postavit nejprve jako jednotlivci, než se tento přístup začne materializovat ve společnosti. Zemi/společnosti jako celku nenarostou přes noc koule, pokud je my sami nebudeme mít. Odvahu a sílu šíří dál ve skupinách jednotliví lidé, ne naopak. Stačí se na platnost tohoto základního konceptu zeptat kteréhokoli vojenského důstojníka. Každý voják je naučen bojovat za svého spolubojovníka, nikoli sám za sebe.

Tento podmíněný čin nezištnosti vytváří kolektivní vědomí bojové síly a celou skupinu povzbuzuje a v kladné zpětné vazbě posiluje i jednotlivce. Každý voják se dobrovolně poddává skupině, kam přispívá a odkud bere. Ale všechno to začíná u jedince. Každý jeden člověk se musí pro skupinu vzdát, aby z ní mohl čerpat sílu a sám ji dodávat.

Prolomení podmíněnosti

Zbavit mysl podmínění není tak nesplnitelný úkol, jak by se mohlo zdát. Pokračujme teď v příběhu o okresních úřednících, protože je zde pořád čemu se učit. Přestože být ostrakizován členy hnízda a napomínán několika úředníky za to, že si dovolil povědět mocným pravdu, nebylo pro mého přítele nic příjemného, podařilo se mu úředníky “uvést do rozpaků” tak, že museli dodržet svoji přísahu a povinnost a o lži začít mluvit.

Daňová sazba byla nastavena tak, jak bylo původně dohodnuto, s 16% navýšením místo 20%. Nepochybně malé, ale přesto důležité vítězství. Nezáleželo ani tak na konečné výši daní jako mnohem víc na faktu, že tu probíhal boj za pravdu. Ustanovil se malý, ale důležitý precedent, který bylo nyní možné následovat a snad i opakovat.

Na odchodu ze shromáždění mého známého zastavovali ti samí lidé, kteří se jej předtím veřejně snažili umlčet, a vyjadřovali mu svoji vděčnost, že se během setkání nahlas ozval. Přes svoje původní obavy byli upřímně rádi, že si dokázal stát na svém. Místo, aby se jim za jejich chování snažil pomstít (nutkání tyto lidi verbálně profackovat prý bylo obrovské), jim můj přítel poděkoval a poté je do budoucna zdvořile požádal o podporu.

Nebyli to vesničtí vohnouti nebo nevzdělaní dělníci. Známý mezi nimi identifikoval právníka, profesora na státní vysoké škole, místního pediatra a několik podnikatelů a živnostníků. A spolu s dalšími dobře oblečenými a zjevně inteligentními lidmi, které nerozpoznal, také překvapivě i okresního soudce. Toto byli lidé s vyšším/středně vyšším vzděláním, kteří by měli být dobře informovaní a vysoce motivovaní. To značí, že bychom se neměli schovávat za mýtus, že naše problémy způsobují hloupé nevzdělané masy. Jednoduše to není pravda a vypovídá to o naší neochotě říkat sami sobě pravdu.

Mnohé z mých osobních zkušeností se této podobají. Zjišťuji, že jsou to spíše ti výše vzdělaní a finančně zajištění (střední a vyšší střední třída), kteří si uvědomují, že prosazováním pravdy a rozhněváním mocných mají příliš co ztratit. Proto mají větší tendenci k sebecenzuře, potlačování svých názorů a sklánění se před tím, co vnímáme jako vyšší moc a autoritu. Ztělesňují svůj vlastní střet zájmů, právě když se své zájmy snaží ochraňovat a často sami se sebou smlouvají, jen aby jim zůstalo, co mají. A tak dobrovolně prohrávají malé bitvy v naději, že vyhrají celou válku a nikdy si neuvědomují, že to vždy bude pouze a jenom o malých bitvách a oni se na vratké cestě popírání vzdávají v každé z nich.

Ačkoli chudí a nevzdělaní bezpochyby musí bojovat se svými vlastními bludy, většinou předpokládají, že ti, co se mají lépe, lžou, kradou, podvádí a přitom unikají trestu. Mají realističtější představu o svém vykořisťování, a tedy se často nenechají lehce zastrašit autoritou. Mám dojem, že částečně i díky tomu, že mají velmi málo co ztratit. Jak už jsem dříve poznamenal: Ti, co mají hodně co ztratit, se budou chovat, jako kdyby neměli co ztratit, jedině až o všechno skutečně přijdou.

Kokain made by Matka Příroda

Chudí a nižší střední třída nepodporují šílenství přímo tak jako střední a vyšší třída, což dnes může znamenat kohokoli, kdo má práci. Čtenáři Zero Hedge si musí uvědomit, že jsou velmi pravděpodobně (malou) výjimkou z pravidla, především protože navštěvují ZH, aby si rozšířili obzory. Nemůžeme měřit společnost na základě našeho smýšlení. Zároveň ale nemůžeme široce generalizovat, jen protože předpokládáme, že ostatní jsou jiní, a tedy méně inteligentní, motivovaní, uvědomělí atd.

Sám jsem se této lákavě znějící chyby dopouštěl (a stále se jí dopouštím), protože nabízí jednoduché a přesvědčivé odpovědi, které pohodlně zapadají do mého světonázoru. Řešení a odpovědi, ke kterým dospívám, mi říkají přesně to, co chci slyšet. Endorfiny a další přírodní léky proti bolesti, které vylučuje mozek, když slyšíme nebo vidíme, co chceme, jsou desetkrát silnější než ten odpad, který si kupujeme za rohem v lékárně.

Žádný pouliční dealer nebo psychiatr se v nabídce omamných látek nikdy nemůže vyrovnat Matce Přírodě. Její “přírodní” rauš je vypuštěn přímo do našeho krevního oběhu rychleji, než stačíme říct keynesiánská ekonomie. Naše šílenství z nás udělalo přirozené feťáky, zoufale hledající v intelektuálně pustých ulicích jakoukoli informační děvku nebo ekonomického veksláka, kteří by nám prodali cokoli, co nás utvrdí v tom, co považujeme za normální a rozumné. Slepě se potácíme sem a tam, od vzrušujícího emocionálního opojení k extrémně bolestivé kognitivní disonanci až k další zoufalé dávce na zmírnění bolesti. Nejsme o nic lepší, než ti špinaví feťáci, které překračujeme na cestě do našeho kolečka pro křečky v rohu kanceláře. Ať mi teď, Janičko, nikdo nevolá; zrovna frčím na Keynesovi.

Posilování nově naučeného chování

Na dalším úřednickém setkání samozřejmě došlo k podobné situaci. Tentokrát ovšem, když se můj přítel ozval, se k němu několik lidí v této slovní opozici ihned připojilo. Ano, pořád musel začít mluvit jako první, ale teď už měl za zády podporu. Zneužívaní se naučili, že mohou vzdorovat mocným a přežít do dalšího dne. A v množství a jednotě byla síla. Podle aktuálních zpráv od mého známého tato občanská aktivita pokračuje již téměř rok a proniká i do ostatních oblastí komunity.

Nyní se šíří sama a bez dalšího nutného dozoru. Spoluobčané našli únikovou cestu z šílenství, sebecenzury, strachu nesouhlasit a pocitu bezmoci. Vymanili se ze závislosti na tyranovi a sebenenávisti, která z takového podlézání vyplývá. A jako bonus byli úředníci potlačeni a ovládnuti. Všichni upíráme tolik pozornosti k zastavení šílenství, které se děje nad námi, až zapomínáme, že je vždy potřeba začít odspodu, od nás samotných, stojících na první příčce žebříku.

Přestože nedošlo přímo k proměně jehňat ve lvy, podmíněná mysl, kterou tito lidé předtím vykazovali, byla do určité míry nalomena. A pokaždé, když budou jednat proti svému podmínění, se stanou sebevědomějšími ve své schopnosti tak činit. Začali sami sobě věřit. Svoji podřízenost nikdy neměli rádi, ale v otázce změny tohoto stavu se cítili bezmocní, protože stádo, také známé jako veřejné kolektivní vědomí, se chovalo stejně jako oni, a tedy nepodporovalo jakoukoli touhu ke změně.

Musíme si pamatovat, že ačkoli si stále udržujeme iluzi, že jsme všichni svobodní a nezávislí myslitelé a účastníci, ve skutečnosti jsme v jakékoli činnosti silně závislí na souhlasu našich pánů. Z tohoto důvodu se podmíněná mysl zřídka dokáže osvobodit sama. Pro zneužívanou mysl to vyžaduje opravdovou odvahu utéct z takového psychologického vězení. Nejsou to pouze páni, kteří tu mají kontrolu, ovlivňuje nás celý kulturní systém a jeho psychologické orientační body, a všichni nám říkají, že vzdorovat nemůžeme.

Podíváte-li se kriticky na to, co je nám sdělováno, zjistíte, že jako nejjednodušší cesta se prezentuje jít s davem, nic příliš neřešit a řízení nechat na někom jiném. Stádo nám však nijak nedodává odvahu k překonání rizika, že nám bude pánem dáno přes prsty, pokud mu budeme vzdorovat. Když se objevil můj přítel a začal jednat, ostatní se nejprve báli, že je zcela jistě nemine trest, ale rychle oživli, když zjistili, že se tak nestalo. Došlo tu k ukončení (na lokální úrovni) velice silné kladné zpětné vazby, která měla na stádo negativní vliv.

V rámci své malé komunity jsem zažil něco podobného, když stačilo vykročit z řady a poté požádat ostatní o pomoc. Prosba o pomoc je nesmírně důležitá, protože tou žádáme ostatní, aby investovali do vlastní budoucnosti, aby přestali být pasivní a začali být aktivní, aby se stali zodpovědnými spoluúčastníky a občany a ne oběťmi. Žádost o pomoc nás také zbavuje onoho neodbytného pocitu, do čeho jsme se to zase navrtali, a vidiny nekonečné a nevděčné hlídky, na kterou bychom byli sami. Nakonec jsme i více ochotni vystupovat z řady a ozývat se znovu a znovu, protože odcházíme s osobním zadostiučiněním a pocitem, že v našem společenství dochází k nápravě a pozitivní změně.

Welcome to the Insane Asylum or: How We Learned to Stop Worrying and Love the Big Lie